V době reálného socialismu vycházela dobrá knižní edice Válečný román. A v ní vyšli Mladí lvi od Irwinga Shawa.

Předesílám, že můj vztah k armádě, vojenskému řemeslu, válečnictví a této oblasti vcelku, je více než zdrženlivý. Jsemť demobilizovaný vojín absolvent v záloze a k téhle ojedinělé šarži jsem se dopracoval celkem logicky, když jsem na konci svého povinného půlročního válčení „znebojeschopnil“ celý prapor. Nebyl to úmysl, stalo se to nedopatřením, když jsem ztratil sanitku. Tohle umístění ve vojenské hierarchii mi umožnilo přežít zbytek života bez jakéhokoli dalšího kontaktu s armádou.

To mi nebránilo sejít se s kamarády horujícími pro znovupostavení pomníku generála Radeckého, přečíst mimo jiné Vojnu a mír, Jak jsem vyhrál válku, Dějiny války peloponéské, Žižkův životopis, Švejka a také zmíněný titul.

Z něj se mi znovu vybavila scéna přehlídky spojeneckých jednotek odehrávající se za frontou, kdy německý ostřelovač trefí přehlížejícího generála do ruky. Ten nehne brvou a přehlídku dokončí, tak jak se sluší a patří. Autor ústy vyprávějícího příběh v ich-formě, říká: A od té doby vím, k čemu jsou na vojně generálové. Vybavilo se mi také, že tu byl generál Syrový a proti němu se svým „plánem“ podělaný Beneš, generál Pika a generál Fajtl, který se uvolil vyprávět medikům v mém semináři, co je to stres.

Málokdy se stane (s výjimkou Švejka), aby generál pozval degradovaného vojína na kus řeči. Mě to štěstí potkalo a opravdu mluvím o štěstí, protože to byl mimořádný pocit, ne kvůli rozdílu šarží, ale kvůli setkání s člověkem, který má v hlavě uspořádaný systém hodnocení dnešní pomatené doby (to zase dodávám jako psychiatr) a humanistickou vizi.

Mezi potenciálními budoucími kandidáty na prezidenta se nevyskytuje vždy. Já ale už mám jasno.