Mýty jsou jedna věc a skutečnost druhá; dopřejme si lekci z historie s ohledem na dnešek

Začněme hluboko v historii: Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, oplakávaný mučedník zrazený na Moravském poli. Nutno v zájmu pravdy říct, že v oné době byl jediným podlým zrádcem jeho syn Václav II., který pozval Záviše z Falknštejna do Prahy, aby s ním pak hanebně naložil. Přemysl do války na Moravském poli neměl vůbec jít, protože od roku 1273, kdy nebyl zvolen (a kurfiřti byli natolik pitomí, že si mysleli, že Rudolf bude poslušnou loutkou),, postupně ztrácel jednoho spojence za druhým. Milota z Dědic ho nezradil, prchnul, aby si zachránil život.

Zikmund – šelma ryšavá – neuspořádal jediný pogrom (na rozdíl od tatínka) a proto bylo jeho jméno v židovské komunitě často přidělováno milovaným potomkům (viz Freud).

Někdy na Hradě seděli i šílenci, například Rudolf II. s bipolární poruchou, kdy v mánii nakupoval umělce, architekty, astrology a alchymisty a v době depresí to nakonec podělal a nechal svému bratrovi.

Ferdinand Dobrotivý nebyl žádný blbeček. Navzdory handicapu zvládl několik jazyků, hrál na několik hudebních nástrojů a po své abdikaci a předání vlády Franzi Josefovi Praze postupně věnoval něco kolem 450000 zlatých.

Emil Hácha byl obětí a tuto oběť na sebe vzal v roce 1938 z nátlaku a navzdory tomu dodnes nebyl rehabilitován. Dokud mu mysl sloužila, spolupracoval s českým odbojem a londýnskou vládou, která se mu odvděčila tím, že ho v roce 1945 zavřela do kriminálu. K útěše jeho ducha je asi možné říci, že už mu bylo úplně jedno, kde se nachází.

Posera Beneš, který měl "svůj plán“ – jak dodávala lidová poezie = aeroplán, když se vrátil z Londýna, byl oslavován a kdyby byl v roce 1947 po velké cévní mozkové příhodě odešel, mohlo mu být mnichovské selhání zapomenuto. Ale on to stačil podělat až do vítězného února 1948.

To, co dnes sedí na Hradě a ve Strakovce moc hezký zápis v dějinách mít nebude. Do fronty na místo mezi posery se tlačí současný ministr zahraničí ponechávající diplomatický pas panu Nejedlému, o jehož práci si není třeba dělat iluze.