Jeví se to jako urgentní. Nějaká organizace, která se toho ujme, se jistě najde.

Jsem sice jen vojín, ale umím si představit prekérní situaci, kdyby (z jakýchkoliv důvodů) bylo nutné vyhlásit třeba mobilizaci. Jsou dvě hodiny ráno a hradní kuchařka budí pana prezidenta se slovy: Jinam se nedovolali a vzkazujou Vám, že NATO vyhlásilo všeobecnou mobilizaci, takže se máte jako vrchní velitel naší armády k tomu přidat.

Na to rozespalý prezident reaguje: Tak mi pučte mobil, já to zařídím.
Můžu, ale já už nemám žádnej kredit, říká smutně kuchařka. Sice kecá, ale na druhé straně dobře ví, že by protelefonovanou sumu nikdy nedostala zpátky; a hovory do Moskvy jsou skutečně drahé.

Nešťastný prezident se obléká a o holi se pajdá k Nejedlým, aby mu půjčili telefon, že musí volat na jenerální štáb. Po zazvonění dole se ozve paní Nejedlá a zahlaholí do domácího telefonu: Dejte nám pokoj a nebuďte nás v noci, nebo na vás pošlem hradní stráž.

Prezident ji marně ujišťuje, že je vrchní velitel armády, Novotná vylejvá z okna kýbl vody... Zeman pamatuje dobu, kdy byly telefonní budky (na 25 halířů) a rozhodne se nějakou vyhledat. Je to marný, je to marný, je to marný!

Nezbývá, než se dopajdat do Strakovy akademie, ale tam nesmlouvavá vrátná žádá občanský průkaz, potvrzení o prodělaném covidu, očkovací vysvědčení, povolení ke vstupu, křestní list, maturitní vysvědčení a všechny další doklady, které Úřad vyžaduje. Zeman si v rozčílení zapaluje cigaretu, což přivolá strážníky a ti ho předvedou na wachcimru, Tam čeká tři hodiny, než se dostaví podpraporčík, který ho identifikuje, ale k telefonu nepustí.

Hrůza pokračuje, ač jeho žena už vyhlásila po „zmizelém“ pátrání. Obrací se zoufalá na BIS, ale ti jí sdělují, že manželův telefon nemají. Konečně se dostane do služby „normální“ esenbák, Zemana pozná a objedná mu taxi. Ten se vrací kolem deváté ráno na Hrad, kde už nachází osoby, které mají telefon.

Tohle nemůžem dopustit. Když dá 10 000 lidí po destníku, bude to důležitější než sbírka na Národní divadlo. Na zdar!