Nedávno jsme s přáteli zjistili, co všechno naše vnoučata neznají.


Poupata byla čtením pro první třídu s byly zde položeny základy lásky k poezii, zejména ve dvou básních:

Co se zdálo Lapovi Koupil si dva zajíce, veze deset loutek, hupy dupy za potok, tam je jeho koutek

Míca byla skromnější a reálnější.
Co se zdálo Míce Veselo je u Lapa, stolek samý kvítek, Míca pije smetanu, přikusuje svítek

Ve třetí třídě přišlo veršované drama Jana Hostáně o tom, jak malý šroubek zastavil velkou továrnu. Ivan Hostáň byl pak vypeskován pro chválu individualismu, kál se a polepšil se natolik, že ještě v roce 1968 napsal příběh, kterak Velký Ivan zachránil naši zemi. Nicméně to drama, kde jsem vystupoval jako stroj, který říkal: Hobliny, piliny, nechci nechci, vydupu vykopu vyhodím do stropu! bylo o uraženém šroubku, který byl zcela přehlédnut delegací, která navštívila továrnu a stěžoval si: Já jsem malý šroubek, máte u mne vroubek, vy jste si mě nevšímali, protože jsem tuze malý, ale já se vyvleču, do světa vám uteču. A jak řekl, tak i učinil a továrna se zastavila

Nicméně všechny posléze překonaly básně oslavující Stalina a korunou lidově demokratické poezie (tehdy jsme ještě socialismu nedosáhli, přestože bylo dost zabitých a tisíce zavřených) byly básně Michala Sedloně a mezi nimi zejména Krmička vepřů.

Tak, jak mi pusa narostla povím to, soudruzi, zkrátka. Řečnit, to není starost má, starám se o prasátka.
Když na dvůr výběhu vyháním narůžovělá hejna. cítím, ta práce je mi vším, je všední a přec ne obyčejná,
je něčím, čím řadím se hrdě k vám a proč mohu tedy říci: Překročila jsem, soudruzi, plán, jsem jako vy, úderníci. ....

pak to je ještě moc dlouhé a vlastně z hlediska dietetického nevhodné doporučení, protože pracující mají teď dost sádla, které bylo zanedlouho zakázané ve prospěch glycidů a nyní opět povolené. Nicméně finis coronat opus a zde je:

Soudruhu, který den co den,
překráčíš normy s celou směnou,
vidím tě, jak jsi spokojen,
utřeš svou bradou zamaštěnou
a řekneš mámě: No tak vida.
Zas jednou dobré pochutnání.
A naše vláda řád mi přidá.
A za tu lásku, za uznání
jsem tolik šťastna, soudruzi,
sotva si mohu přáti víc…
…vynadejte mi za slzy,
já srdcem to umím jen říct!

Toto je připomenutí představitele budovatelské poezie a jeho odchodu z tohoto světa 1. března 1982