Je běžné, že nevyprávíme svým dětem ze své minulosti to, za co se stydíme, ale v historii tohle řešení není možné.


Kdysi jsem měl v terapii asi padesátiletou pacientkou s depresí a když jsem jí položil jednu z povinných otázek, za co se nejvíc stydí, vypadlo z ní (s velkou vegetativí reakcí), že za to, že se po vysvědčení v deváté třídě se spolužáky opila tak, že usnula asi na hodinu v parku na lavičce, nic víc, ani žádný sex, ani zvracení ani inkontinence, jen se „vyspala z opice“. A tohle v sobě tahala jako závaží pětatřicet let!

Byly zde činy, které mají na svědomí předchozí generace, přesto je tutláme, jaky bychom je spáchali sami. O mnoha nepříjemných otázkách naší historie je pozoruhodné ticho. Všude. Nejen mezi prostým lidem, ale mezi vzdělanci a odborníky.

Že české společenství nejenže nebylo heroické, ale často bylo velmi „přizpůsobivé“ eufemisticky řečeno. Že v roce 1989 tu bylo 95 000 milicionářů schopných střílet do svých spoluobčanů.

Iracionální pocit viny se pak transgeneračně přenáší po dlouhou dobu. Stejně jako hrůza a vina za přežití po holocaustu. První generace narozená po válce se nedozvěděla ani slovo o jeho hrůzách. Mlčení ale nebylo tou nejlepší cestou.

Jak dlouho trvalo, než se do obecného povědomí dostalo alespoň částečně objektivní zhodnocení husitského běsnění? A jak dlouho bude trvat, než si to uvědomí i zarytí milovníci tradice Jana Žižky, sadistického vraha, žháře a traviče studní?

Máme dost velký odstup, abychom zhodnotili přednosti i chyby první republiky a poskytli to veřejnosti k všeobecnému užitku.

Dětem do škol. Co vím ze své osobní zkušenosti, tato doba je idealizována (stejně jako vláda Karla IV.), ale nevím, co by její bezmezní obdivovatelé řekli, kdyby se v ní reálně ocitli.

Máme dost odstup, abychom kriticky zhodnotili období druhé republiky. Jenže to už je moc blízko! Jak dlouho trvalo české lékařské komoře než se omluvila vyházeným židům? Půl století!

V rámci všeobjímajícího se bratrství Spojenců a jásotu po válce jsem se dozvěděl o Mnichovské dohodě někdy v deseti letech pokoutně od Jardy Dvořáka, jemuž jsem za to dodnes vděčen, protože spolu s Pepíkem Snopkem mě zasvětili také do prvních tajemství sexuálního života. Obojí ale bylo tabu! Ve škole jsme se začali intenzivně učit o VŘSR, před maturitou dějepis končil u první světové války. A sexuální poučení jsme čerpali z Van der Velda, jehož knihu Dokonalé manželství půjčoval Jarda Hašek za desítku Globusek.

V devadesátých letech jsem jezdil asi osm let do Štrasburku. Jako bohatý Čech jsme nocoval v hotelech F1 a měl k dispozici všeho všudy televizi. Po celou tu dobu každou středu běžel na kanálu M5 několikahodinový pořad o soužití Němců a Francouzů s uvedené oblasti. O těžkých třenicích mezi Němci a Francouzi, proti kterým byly ty naše národnostní selankou. My jsme si takhle minulost nevyčistili a proto bylo možné, aby Zeman před svou první volbou vytáhl německou kartu.

Německo je zcela jiné, zatímco Rusko je stále stejné jako bylo za našich prvních poblázněných slavjanofilů, jako bylo za Stalina. Imperiální, narcistní, vnitřně nejisté a proto nafoukané a expanzivní. Rusofilové jsou stále zaslepeni legendou o tom, jak nás Sovětský svaz osvobodil a na druhé straně ti idioti, kteří vypískali Čajkovského jsou ještě horší blbci, než byli normalizační cenzoři. Myšlení není silnou stránkou velké části naší společnosti.

Je tedy prvořadým úkolem změn ve školství naučit děti kriticky myslet.