Dlouhé období míru nás rozmazlilo a leccos nám uniklo.

Vojnou jsem prokličkoval jako doktor na ošetřovně, ošetřující navíc pár ofiírských rodin, stejně jsem skončil jako vojín (absolvent v záloze, nyní již demobilizován a tím pádem demilitarizován s ohledem na věk). Nabídli mi sice po roce 1989 rehabilitaci, ale opravdu jsem po ní netoužil. Za války patrně za ztrátu sanitky (a tím pádem „znebojeschopnění" práporu) bych byl zastřelen.

Z literatury vojnu známe jako šílenou buzeraci (Tankový prapor) a válku jako bytostný odpor proti ní ukrytý v románu, který není vůbec veselý: Osudy dobrého vojáka Švejka. V obojím podání je to nakonec víceméně sranda.

Nákladem mého kamaráda a kolegy MUDr. Jiřího Koťátka vyšly před časem paměti kadeta, jehož výchova a výcvik se odehrál na pražské c.k. kadetce ve dvoudílném provedení; František Marvan – Život kadeta a František Marvan: Život kadeta ve velké válce. O té se tehdy se ještě netušilo, že se jí za pár desítek let bude říkat „první“. K sehnání v prodejně Klubu za starou Prahu v Juditině věži u Karlova mostu.

Je to naprostý rub dvou shora uvedených knih, František Marvan není rotný Smiřický, poručík Dub, ani nadporučík Lukáš. Bere válku odpovědně a doslova a hnusí se mu různí zběhové a „ulejváci“, kterým zasloužená oprátka patří.

Netřeba dodávat, že autor to nakonec dotáhl až na generála (odolal jsem pokušení napsat jenerála).

Autor například vede svou jednotku slovenskými horami mezi desítkami zmrzlých těl ve sněhu vstříc nejasné budoucnosti (kóta xy je v mlze) a věrnost císaři v téhle situaci neupadne. Bez srandy. Zraněn se vrací sanitním vlakem, kde naopak všeho bylo přebytek navíc na nádraží dokrmovaný. „takže jídlo pomalu nikdo z nás nechtěl už ani vidět“. V tom je zajedno se Švejkem a stavem věcí na počátku války.

Potom už to taková sranda zas nebyla až po boje na Piavě, po nichž následoval divoký, ale ozbrojený odsun domů v listopadu 1918. Doma se autor převlékl a přihlásil se k Čs. armádě. u které zůstal až do doby než byl po obsazení nacisty převeden do vládního vojska Protektorátu Čech a Moravy. S větší částí tohoto útvaru byl převelen do Itálie, protože Němci se celkem právem obávali, že tato skupina by mohla vejít ve styk s ilegálními organizacemi. V Praze zůstalo jen pár vojáků k ochraně Hradu.

V roce 1949 byl uznán vinným z toho, že v Itálii vydával rozkazy v souladu s německou politikou, byl degradován a byla mu snížena penze.

Obávám se, že by se byl ochotně stal součástí Československé lidové armády, kdyby mu to nabídli. Jeho životním smyslem nebyla politika, ale válka. Válka, se vším svinstvem, které sebou nese. Disciplina a jasné vidění, kde jsme MY a kde je nepřítel. Tím směrem, kde je nepřítel, se bude střílet a tím směrem půjdeme a budeme ho ničit včetně všeho živého, co se na jím zatím obklopeným územím vyskytuje. Tak někteří lidé myslí a jednají. Dřív se jim říkalo žoldnéři s jistým nádechem opovržení, dnes jsou to vlastenci (za kterou právě teď vlast?) a hrdinové.

Gott mit uns! Za Stálina, za ródinu! Hurá na sousedy!