nikdo nevzpomněl narozenin prezidenta-budovatele.

My jsme až do třetí třídy si tento den připomínali. Ve čtvrté třídě byl už prezidentem Gottwald a nebylo radno vracet se k minulosti, protože nebýt 7. listopádu, nebylo by 28. října (na který se posléze převedlo jen znárodnění).

Druhý prezident (a také čtvrtý) Eduard, posléze Edvard Beneš, se narodil 28. května 1884 v Kožlanech. Co je na něm od malička zajímavé, je, že si sice poslední, ale přece vydobyl studia. Jeho otec byl sice velmi pokrokový sedlák, který zvyšoval výnosy díky novým metodám, ale nechat „študovat“ další dítě po prvním Vojtovi, bylo přece jen náročné.

Beneš na studiích navíc nevynikal a jako hráč fotbalu za Slavii si zlomil nohu a tím byl posléze zproštěn vojenské služby.
Studoval po gymnáziu dále filosofii v Praze i v Paříži (též na Sorbonně) a pak v Berlíně. Diplom z Dijonu mu Praha neuznala.

Nakonec v Praze dostal v roce 1909 diplom

Jeho politická činnost byla velice bohatá, za první války byl členem Mafie, v roce 1915 odešel do exilu a díky francouzským známostem (a dobytým pozicím) M.R.Štefánika se dostal do vyšších vrstev politického života. Neupírám mu jeho novinářskou píli. Masaryk si ho velmi vážil a pověřil ho jednáním v Paříži v létech 1918-1919. Beneš odtud vypudil Karla Kramáře, tehdejšího premiéra. Za jeho diplomatické rejdění mu byl v Paříži přidělen neoficiální titul „lišáček“.

Když předváděl Wilsonovi naše územní požadavky a nakreslenými hranicemi, Slováci netvořili menšinu, leč část československého národa a něco přes tři miliony Němců v Sudetech mohl být problém, Wilson prý škytl: O tomhle mi Masaryk nikdy neřekl, ale Beneš ho ujistil, že to všechno zvládnem.

To byla chyba na samém začátku: Pittsburghská smlouva a přes tři miliony Němců – jak to řešit a nedat jim autonomii?! Chlapci s to spláchli. Tady začal pád ČSR, ale za to tehdy Beneš nesl jen částečnou odpovědnost. Byl jen vynikajícím hlasatelem této ideje, kterou úspěšně prosazoval. Za dnešní hranice na Západě a ve Slezsku vděčíme jemu.

Pak se stal ministrem zahraničí. Oblíben moc nebyl a premiér Švehla dokonce navrhoval jeho odvolání, pro nesprávné informace o dění v Německu. V roce 1926 se „zhroutil“ (MUDr. Vahala se domnívá, že šlo už tehdy o CMP, neboli mozkovou mrtvici). Vypadl z Čech na několik měsíců na Jadran. Zhroucení vypuklo poté, co se TGM marně snažil snížit věkovou hranici pro funkci prezidenta, které se chtěl asi už zbavit. Návrh neprošel a Beneš ve svých pamětech zaznamenal, že tehdy „bojoval o kariéru i o život“.

Prezidentem se stal až po trapné Masarykově abdikaci v roce 1934. Zcela podcenil otázku Němců v Sudetech, kteří neměli české rádio a poslouchali Adolfovy agitace z Říše. Řekl, že jim Sokolové ukážou. Pak ještě nalítl německé tajné službě a de facto nechal Stalinem popravit generála Tuchačevského a pár lidí s ním. V mnichově „měl svůj plán“ a odletěl do Londýna, kde se zase zhroutil. Od této chvíle vede sebe a nás všechny k záhubě. Když se mu podařilo sestavit uznávanou exilovou vládu, jíž byl uznávaným prezidentem, nevěděl nic lepšího než navzdory dohodám a varování západních politiků vlézt Stalinovi do chřtánu. Když trucovitě vzkázal do Londýna: Dohodli jsme se na jiném ekonomickém modelu, bylo už Československo definitivně prodáno komunistům.

Vrátil se do Prahy oslavován. Teprve 26. května 1945 vydal dekret proti řádění Národních výborů a Revolučních gard. Do té doby mohly „soudit“ a vyhlašovat rozsudky smrti. Byl zcela slepý k viditelnému uchvácení moci Gottwaldovými soudruhy. Od začátku války prodělal několik drobných cévních mozkových příhod, při nichž ztratil zrak i řeč, ale v roce 1947 to byla rozsáhlá cévní příhoda, která ho de facto invalidizovala. Byl nemocný. Těžce nemocný a těžce nemocný člověk má být v péči lékařů a ne sedět na Hradě.

Tehdy měl odstoupit a mohl si zachovat tvář. To neudělal, protože cítil své spasitelské poslání (drby říkají, že si jeho odstoupení nepřála manželka Hana). Zůstal v prezidentské funkci, v únoru 1948 slíbil ministrům demokratických stran, že je podrží a pak se na ně vykašlal a když konečně abdikoval, nezmínil se ani slovem o to, jaké hajzly nechal po sobě vládnout.

Poslední veřejnou demonstrací za demokracii byl všesokolský slet, jehož průvod končil policejními zásahy a zatýkáním.

Prezident Beneš se sice zasloužil o stát, ale dvakrát se zasloužil o jeho faktické zničení. To by mělo být v příslušném zákoně uvedeno.