Měl jsem dnes rande, které nevyšlo; to se stává.


Seděl jsem jak vosel na prohřáté lavičce stanice Hůrka, před sebou rozpláclý poznávací znak HELPPES a nikde nikdo. Napřed jsem si říkal. že třeba spadly závory, pak mě jaly obavy o dotyčnou osobu ji její domov. Pak jsem usoudil, že jsem si mohl splést datum.

Jsem už dost velký, abych věděl, že věci vždy nevyjdou podle plánu. Když jsem přemítal o tom, že se vymrštím a půjdu ukázat svou nenápadnou postavu někam jinam, vyrojil se houf děvčat a kluků a jeden z nich mi energicky nabídl kousek papíru. Jsem nedůvěřivý, mohla to být i minisloženka a tak jsem se zeptal, co že to je. To je pro radost, odpověděl mládenec a ztratil se v houfu.

Opravdu bylo. Bylo tam napsáno (kupodivu čitelně): Mějte hezký den. 4.C, ZŠ Bronzová. Houf zmizel a za chvíli se objevil znovu. Chlapci byli v nabízení radosti asertivnější než dívky, tak jsem si pro radost dopřál lístek od jedné plaché vzadu.

Mám jeden diář, do kterého píšu úkoly a druhý, který nesleduje otrocky kalendář a kam si píšu, co mě chytlo v knihách, veřejných nápisech, vlastní hlavě a vlepuju, co stojí za vlepení.

Mám z dnešního rána čtyři barevná přání. Sešlo se to na jedné stránce s japonským příslovím: Lepší je být jeden den živ než tisíc let mrtev.

Děkuju a v mých očích to trumflo velké orchestry, které se pozvolna slézají na velkých náměstích, aby nakonec pod taktovkou velkého dirigenta zahrály Ódu na radost. Milé mladé přítelkyně, milí mladí přátelé, milá paní učitelko, která jste dávala pozor, aby mládež nespadla do kolejí a tuhle akci úžasně vymyslela. Děkuju!