Neobyčejné muzikantské příběhy.

Hluboko v minulém století (1963-1964) jsem byl na vojně v Rychnově nad Kněžnou. Protože jsem ztratil sanitku, byl jsem tvrdě potrestán, teatrálně degradován a skončil jsem službu jako vojín absolvent, což mi vůbec nevadilo a naopak mě to celoživotně vyřadilo z různých buzerací.

Dokud jsem měl něco málo nadějí (ale spíš žádné) na důstojnickou hodnost, užíval jsem všech výsad absolventa a protože vojenská kapela, která v Rychnově existovala, potřebovala nějaký oficiálně uznaný dozor, jezdil jsem v této funkci s nimi. Bylo to bezvadné a zpříjemnilo to celé půlroční blbnutí. Zajímavé byly i výjezdy fotbalové jedenáctky, kdy jsem fungoval jako sportovní lékař a měl jasné instrukce, v které chvíli vyběhnout s kufříčkem na hrací plochu, na níž se válel náš raněný. Jednou jsme před místními fanoušky prchali dírami v plotu, stejně ale muzikanti byli lepší.

Asi před patnácti roky jsme se potkali s řidičem mé sanitky a zavzpomínali a před dvěma roky se mi ozval kapelník z Rychnova přes email. Identifikovala mě jeho žena v některé z mých statí a navigovala ho ke mně. Vláďa mi napsal, já jsem odepsal a před rokem jsme se spolu setkali i s jeho rodinou. Protože se nám to líbilo, zopakovali jsme to včera znovu.

A tak jsem se dozvěděl neuvěřitelný osobní příběh, který by okamžitě uchvátil Oliver Sacks, kdyby byl ještě mezi námi. Vláďa vyprávěl, jak byl v dětství naprostý analfabet, pokud šlo o zápis not. Neříkalo mu to vůbec nic, byly to jakési fleky mezi řádky. Rodiče ho poslali „do houslí“, kde hrál – jak sám pravil – trochu jako cikán. To, co pan učitel zahrál, přehrál bravurně po něm, ale noty pro něj byly stále španělskou vesnicí.

Jednoho dne se přihodilo, že blesk zasáhl strom, vedle kterého seděli. Zásah byl do stromu, přesto všichni na sobě cítili důsledky působení elektřiny. Vláďa sám měl neustále ruce zkroucené dozadu. Nicméně od té doby se mu v hlavě rozsvítilo, nejenže uměl noty, okamžitě zapisoval složité akordy. Na vojně rozepisoval noty celé kapele, která hrála ve složení téměř orchestru Glenna Millera, jen piáno chybělo. Pak už se živil jako kapelník, Ptal se mě, zda je to možné, že elektřina osvítila jeho mozek.

Asi bych pochyboval, kdybych nečetl knihu olivera Sackse Musicophilia (https://books.google.cz/books?id=DlFZDwAAQBAJ&pg=PA17&hl=cs&source=gbs_toc_r&cad=3#v=onepage&q&f=false), která popisuje příběh muže z USA, který telefonoval z budky, do které udeřil blesk. Zažil klinickou smrt, kterou přežil a když se zotavil, projevil se u něj do té dob nebývalý zájem o hudbu, začal si kupovat desky zejména s Chopinovými skladbami, pak začal hrát na piáno a dokonce komponovat. Sacks píše, že od té doby se s ničím podobným nesetkal.

Já do včerejška také ne. Měl jsem kamaráda, elektrikáře, který jednou „koupil“ 4000 voltů a po několika týdnech na klinice pro spáleniny se vrátil domů zcela stejný. Jako provozovatel EEG jsem se naučil, že lidé, kteří občas měli štěstí přežít vysokonapěťový výboj, měli změněný kožní odpor a EEG se nedalo většinou natočit. Žádný z nich se nemohl pochlubit takovým příběhem jako můj spolubojovník z Rychnova nebo doktor Tony Cicoria z USA.

Pokud máte v tomto směru nějakou zkušenost, prosím, napište mi na funkční emailovou adresu: psychosomat@seznam.cz Děkuji srdečně všem, kteří se ozvou.