Lidé jsou různé, jen blbost je věčná.

Včera jsme měli setkání 60 let po promoci a sešlo se nás plných devět. Kolega, který to spunktoval, ani s velkou účastí nepočítal a tak to svolal do hospody, kde jsme obsadili dva stoly. Protože muži byli v převaze, nedošlo na předvádění fotografií a sezení se neslo v duchu starých vzpomínek. Když se vylicitovalo téma emigrace, přinesl Honza úžasnou historku, která mluví za všechny další charakteristiky.

V roce 1968 narazil v Paříži v Louvre na skupinu rusky hovořících dam značně vyššího středního věku. Dal se s nimi do řeči a zjistil, že jsou to dcery emigrantů, kteří uprchli po první válce před bolševickým terorem. S očekáváním naší podpory se jich zeptal,co si myslí o ruské invazi do Československa a dámy jedním hrdlem odpověděly, že je to v pořádku, protože my do Ruska od věků patříme. Je to slušný chlapec, tak si neuplivnul.

Chyběl Jiřík, s nímž jsem počítal a tak jsem mu napsal, ledva jsem se vrátil domů, co s ním je? V našem věku člověk nikdy neví... Dnes ráno jsem dostal omluvu, že mu nějaká parta přišla umejt okna a to považoval za zakončení denního programu a na další zapomněl.

Napsal jsem mu, ať se neomlouvá, že mýlit se je lidské. Měli jsme kolegyni, dnes právem váženou profesorku, která si zásadně pletla místa svých přednášek. Když měla být v Lékařském domě, byla v doškolováku a netrpělivě čekala na svůj čas. V devadesátých letech jsem měl první konferenci „pod bičem“ a byl jsem značně nervózní. První po přestávce měla být zmíněná kolegyně, ta však byla teprve na cestě a tak jsem tam šoupnul následovníka, pana docenta Křivohlavého. Ten si velice zakládal na svém křestním jméně, Jaro, a běda tomu, kdo v neznalosti mu řekl Jardo. Jak jsem měl trému, podařilo se mi představit ho co Třesohlavého. Od té doby vím, co vše se dá sdělit neverbálně.

Jestliže zmíněná kolegyně bývala na nesprávném místě ve správném čase, ocitl jsem se minulý týden na správném místě v nesprávném čase. Do Strančic jsem dorazil přesně a když jsem se dostal z nádraží, zeptal jsem se u stánku jediného člověka široko daleko, kde je zde kulturní dům. Odvětil, že to je sokolovna, kde se bude svítit, protože tam má přijet doktor Honzák. Když jsem mu prozradil, že jsem to já, obešel se mnou sokolovnu, kde se cvičilo a pár možných, ale naprosto temných míst. Usoudili jsme, že se to asi nekoná a já jsem zamířil k pustému nádraží. Nabídl mi, že mě doveze do Prahy, což bez váhání učinil a tak jsem se vezl jako pán. Pro dobré skutky někdy mívají lidé spíš ostudu, myslím ale, že tentokrát to nebude.

Ten muž se jmenuje Karel Řepka, má navíc bezvadné potomstvo a já jsem mu dodnes vděčen. Moje přednáška se konala v témž čase nazítří.