Obálka štěstí značky STARÁ potěší tě.

Měli je (tedy obálky s nápisem ŠTĚSTÍ) vyrovnané ve škatulích ve většině koloniálů, neboli pozůstatků obchodů s koloniálním zbožím, dnes ve velkolepém provedení obchodních řetězců. Stávaly jednu korunu, nebylo z pohledu prodejců žádoucí se v nich hrabat, naopak bylo žádoucí na jednu sáhnout a vytáhnout. Stejně jsme se v nich hrabali a odmítali „drahé šutry“ upřednostňujíce pohádky a pajduláky.

Dalším potěšením, které bylo možné získat jak tam, tak v cukrátně, byla MEJDLÍČKA. Bůhví, co ta hmota podivné smíchané chuti, obsahovala. Nicméně, jak praví klasik, bylo to levné a byla toho plná huba. Imperialistické žvejkačky v době radostného budování socialismu zmizely, žvejkali jsme jako náhradu narozeninové svíčičky. Eskimo v kině bylo za padesátník a polárka za korunu.

Ještě ve čtvrté třídě jsme hráli kuličky (jedna skleněnka za deset hliněnejsch) a vrcholem hazardu byla „čára“, kde šlo nanejvýš o padesátníky. Po měnové reformě v roce 1953 se tato hra vytratila z ulic. Zbývala „vokna“, což byl fotbal tenisákem tak dvou, čtyř až šesti hráčů všech proti všem s cílem uchránit svoje vokno (okno do sklepa, kudy se nasypávalo uhlí) bez branek. Byla místa, kde se tomu říkalo vracenky.

Na vesnici jsme hrávali špačka a pochopitelně fotbal. Každý kluk měl v kapse prak a ti skutečně blbí rozstřelovali porcelánové cívky, kolem kterých byly omotány telefonní dráty. Telefon mého dědečka se nelišil od ostatních dvou ve vsi. Druhý byl u Dvořáků v obchodě a třetí na četnické stanici. Poté, co jste zvedli sluchátko, bylo nutné několikrát zatočit kličkou. Po chvíli čekání se ozvala „slečna z pošty“ v Novém Kníně a přepojila vás na kýženou stanici poblíž. Pokud to nebylo poblíž, šlo to přes jakousi centrálu tam, kam to mělo dojít. Do Prahy to trvalo víc než deset minut, někdy o moc víc.

Pak se technologie zmodernizovaly a za pětadvacetník se dalo dlouhé minuty kecat z telefonní budky poté, co se tehdy pětimístné číslo vytočilo ciferníkem. V roce 1979, poprvé vypuštěný na Západ, jsem byl zaskočen skutečností, že telefonní budky odtikávají čas. (Když tehdejší domácí telefonní přístroj předložili letos čtrnáctiletým studentům, nevěděli si tito s ním rady.)

V pražských tramvajích sloužili v každém voze průvodčí neboli konduktéři, kteří prodávali lístky, jež proštipovali v příslušných políčkách, takže bylo jasné v kolik hodin a kde dotyčný nastoupil (aby se nevozil příliš dlouho; zato mohl přestoupit a lístek si nechat štípnout v další tramvaji). Vozy byly otevřené, takže se do nich dalo naskočit, když už se tramvaj rozjela nebo vyskočit, když to bylo vhodné a možné. Také vypadnout.

Auta už nejezdila na dřevoplyn jako za války, mnohá se ale nahazovala klikou, což bylo někdy náročné. Bezpečnostní pásy byly dalekou budoucností. Když přišlo nařízení, že vůz musí troubit i nenastartovaný, pořídil si náš tatínek klakson, který troubil po zmáčknutí balonku. Co si pamatuju, tak si to obhájil.

Umíte si to dnes představit?