V roce 1882 byla pražská Karlova Universita rozdělena na Karlo-Ferdinandovu universitu, psychiatrické kliniky se to týkalo až od roku 1886.

Prvním přednostou německé univerzity byl rodák z Velkého Meziříčí, Arnold Pick, který objevil a diagnostikoval druhou nejčastější demenci, která na jeho počest je pojmenována po něm, stejně jako typická Pickova tělíska. Jeho objev z „provinční“ Prahy byl zastíněn Alzheimerem. Stejně tak jeho věhlas byl zastíněn jeho bratrancem, tvůrcem Pickova uherského salámu.

Prvním přednostou české kliniky byl Karel Kuffner, autor první velmi kvalitní české učebnice psychiatrie. Byl to člověk pracovitý, hodný a plachý a nedůvěřivý, přestože svým výbojným knírem působil zcela opačně. Mezi jeho asistenty patřil i objevitel krevních skupim Jan Janský. Po opakovaných střetech s asistentem Antonínem Heverochem se po čtyřicítce Kuffner stáhl z veřejného života, nevěřil si, neustále opravoval své spisy a řadu jich ani nevydal. Někteří kolegové soudí, že se u něj projevila deprese s paranoidními sklony.

Antonín Heveroch se svou dynamickou osobností se místa přednosty nedočkal, přesto vnesl do české psychiatrie (na rozdíl od biologicky orientovaného Kuffnera) některé psychologické prvky. Napsal vynikající útlou příručku „O podivínech a lidech nápadných“, z níž mi utkvěla v hlavě charakteristika: Neposedla ho příchylnost k práci. Hašek chodil na jeho přednášky a Heverochova karikatura od Josefa Lady zachycuje pana profesora při vyšetření Švejka.

Zdeněk Mysliveček zahájil svou kariéru v Bratislavě, kde po první válce vybudoval slovenskou psychiatrickou kliniku a převzal řízení pražské kliniky po Kuffnerovi. Byl to člověk velmi skromný, i když rád jezdil na hony i se svojí ženou, která také ráda střílela. Napsal vynikající učebnice obecné a speciální psychiatrie, z nichž čerpala nejen moje generace. Věnoval se sportu, miloval horolezectví. Zavedl léčbu insulinovými šoky a elektrošoky, v roce 1945 bojoval na pražských barikádách,

Vladimír Vondráček se stal přednostou v roce 1957. Předtím intenzivně studoval internu a farmakologii. Byl polyhistor a úžasný rétor, jeho povinné i nepovinné přednášky byly nabity, že by špendlík nepropadl. Jakkoliv prohlašoval, že nejlepší sport je automobilismus, nepatřil mezi nejkvalitnější řidiče. Vypráví se, že při jedné kolizi stočil konkurenční řidič okénko a zařval: Nevíš, kdo tady má přednost?!? Načež Vondráček důstojně odpověděl: Já, protože jsem starší. Při všem svém smyslu pro humor, byl vzteklý až agresivní. Napsal spolu s Františkem Holubem úžasnou knihu, Fantastické a magické z hlediska psychiatrie a také několik dílů vzpomínek, které stojí dodnes za to číst.

Jana Dobiáše, než se stal přednostou, jsem zažil jako pečovatele o nás, psychiatrický potěr – fiškusy na klinice. Na rozdíl od akademiků měl zdravý selský rozum. Měl zkušenost z koncentráčního tábora v Sachsenhausenu, po promoci v roce 1945 z infekčního oddělení, neuropsychologického oddělení na Bulovce i z lodi Republika, s kterou ztroskotal u čínských břehů a tak strávil několik měsíců v Číně. Na psychiatrickou kliniku nastoupil teprve v roce 1955, po několikaleté práci v Ústavu pro výzkum krevních chorob, zde však velmi rychle postupoval a v roce 1972 se stal přednostou. Byl velmi kritický a v šestém ročníku nám – s Tomášem Dostalem – řekl: Kluci, tady už nic nepochytíte, jděte za Hanzlíčkem do Bohnic. To nebyla poslední jeho moudrá rada. Když nás po promoci vypouštěl do světa, řekl: Kluci, když uslyšíte volat, „je tu někde lékař“, když nestačíte utéct, tak omdlete.

Docent Hanzlíček, enfant terrible české psychiatrie, si zaslouží samostatný sloupek