Nevyhazuj staré věci pro nové...,

zpívá v jedné ze svých písniček Zdenek Svěrák. Dotaženo do konce to není možné, protože pak by se náš byt nelišli od nemocných posedlých sbíráním věcí tak dlouho, až jsou jimi vytlačeni na chodbu.

Na druhé straně, emoční výkřik, tohle přece nemůžu vyhodit, když...a tak máme za sklem v knihovně také dvacet let medvídky od holčiček, za nimi knihy, které už nikdy číst nebudem, ale kdo ví? Před dávnými lety, kdy ještě v antikvariátech platili, jsem prodal Freudův životopis od Jonese a za půl roku bylo nějaké výročí. Měl jsem náhle několik zakázek na výroční články a životopis jsem koupil zpět za několikanásobnou cenu. Mám ho dodnes, kdy je mi vskutku už na kočku.

Strávil jsem skoro 30 let v Bohnicích s vlastní pracovnou, která se postupně zaplňovala vším možným, především ale knihami a papíry od pacientů (měl jsem úžasnou sbírku kreseb). Když jsem končil, sbalil jsem kávovar,hrnek, něco papírů a pár knížek. Zbytek zůstal na hromadě v místnosti. Než jsem pro to stačil dojet, prasklo vodovodní potrubí a pokoj byl zaplaven. Co tam bylo, naložili do kontejneru. A žiju.

Lpění je emoční záležitost, racionální by bylo zbavit se věcí, bez nichž je možné žít. Umíme si představit, že budem bez tohoto a bez onoho? I ta představa je bolestná. Umíme si představit, že jednou svět bude bez nás a pozůstalí naloží s našim harampádím stejně, jako prasklá vodovodní trubka v Bohnicích? Že nikdo – pokud to nebude policejní vyšetřovatel – už nebude hledat skrytá moudra v našem počítači?

Tak vypadá past na opice v jihoamerických pralesích. Na strom se uváže vydlabaný kokos. V něm jsou dobroty. Ve stěně je otvor, jímž opice stěží ruku protáhne, ale protáhne a drapne kořist. Pěst už zpátky neprojde a opice kořist nepustí. Tak se stáva sama kořistí. Morálně vzato, kořistí své chamtivosti.

A pak je tu pravý opak, vyhodit všechno a pořizovat si nové. Nečekat, až staré přístroje přežijí záruční lhůtu a pokazí se samy. Někdy je to výhodné. Velkorysost šmahem se jeví stejně blbá, jako lpění. Neskýtá možnost k zakotvení.

Tam, kde se staví lehké domy, je častá změna pobytu i práce častější než v sídlech s obydlími z kamene. Takové stěhování pročistí majetek. Když je pětkrát za dospělý život, naučíme se, co je nezbytné.

Nakonec nic, hlavně čisté konto a čistý štít.

Méně už je známo, že Rostand nevydržel a před koncem premiéry Cyrana tajně prchnul z divadla, poněvadž si nebyl jist, jak tohle závěrečné poselství publikum přijme.

Pro ty, kteří rádi vzpomenou cituji geniální Vrchlického překlad:
Cyrano: Ach, vše mi berete, můj vavřín i mou růži!
Jen berte, jedno přec zůstává tu muži,
co sebou odnese, co večer vrátím Bohu,
až s dvorným pozdravem se vznesu nad oblohu,
co nemá trhliny, ni skvrny v triumf jistý,
navzdory odnesu...to je
Roxana: Co?
Cyrano: Znak svůj čistý!