Přednostové jsou různé.

Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny, přednosta stanice, ten umí prohnat mašiny, přednosta stanice, to prazvláštní je tvor, před ním se klaní semafor, šarže je hrozná, každej ho pozná, červený nos i čepice, to je přednosta stanice.

Přednosta kliniky už není takto jasně vymezen. Červeným nosem se neholedbal ani Alarichem zmiňovaný urolog, který po návratu z honu a následné dožerné a dopitné spatřil při endoskopii v močovém měchýři lebku a zkřížené hnáty. Přenechal pacientku kolegovi a vběhl do své pracovny, otevřel skříň a všechen alkohol vylil do umyvadla. Později se ukázalo, že šlo o cedulku z lahvičky s dezinfekcí, která se do měchýře dostala při některém předchozím výplachu.

Pan ředitel v blázinci střežil dodržování pracovní doby a v pět stál u brány a jako skutečný stresor zdržoval; autobus na Prahu jel v 17:20 a nečekal na opozdilce. Když jsem v Praze, co nové dobře metoucí koště, chodil z práce o hodinu později, říkal mi můj tehdejší šéf vyčítavě: To už odházíte? To byl „otec Kuhn“, jinak se mu neřeklo, který jako věřící a praktikující dostal profesorskou rouru až po roce 1989. Ten trávil na ústavu 12-18 hodin denně.

Zažil jsem několik přednostů, jimž jsem byl podřízen a kteří (zřejmě proto) neopouštěli své pracoviště. A když tak činili, bylo to vždy v zájmu zdraví. V dobách, kdy strana a vláda určovala i ceny potravin, odejel pan profesor Mašek šestsettrojkou (to byla limousina, ne číslo autobusu) do parlamentu, aby tam posvětil zdražení masa a zlevnění cukru, kdyžtě dvě hodiny předtím hřímal u nás na semináři o škodlivosti cukru a prospěšnosti bílkovin.

Byly doby, kdy náš příchod přísně střežila vrátná z lidu a v osm dělala do zapisovacího sešitu tlustou čáru (poněvadž nás neměla ráda, někdy tam čára byla už dvě minuty před osmou) a běda těm, co byli zapsáni pod čárou. V půl deváté se museli hlásit v pracovně soudruha přednosty. A ten tam vždy byl a těm, kteří zmeškali o minutu, zabral deset minut dalšího pracovního času svými promluvami.

Dnes – jak se zdá – se přednosta o kliniku moc starat nemusí, když má současně místo poslance a k tomu ještě stihne být primátorem. Z toho vyplývá, že přednostou kliniky může být každý blbec, neboť s tím není žádná velká práce, zatímco poslanec musí mít ještě asistenta, aby veškerou agendu zvládnul. Oceňuji tedy úsilí těch, kteří se mohou strhat, aby to všechno stihli i velkodušnost těch, kteří na své kliniky kašlou. Třeba mohou, když to byly uměle vytvořené pašalíky.

Trochu mi to připomíná hlášení místního rozhlasu v Terchovej v roce 1969: Kto ještě nebol ministrom v Prahe, nech sa po dojení prihlásí na MNV: