Ohromný sociální význam humoru a smíchu poznáme nejlépe, když tyto základní komunikační prvky chybějí. Člověk, kterého nedokážeme rozesmát a který nedokáže rozesmát nás, člověk, který s námi nesdílí smích a humor, nám nikdy nemůže být blízký. Dlouho byly tyto vzácné dary považovány za výlučně lidské, ale jak bezpečně prokazují někteří badatelé, smějí s námi se další savci – šimpanzi, psi, krysy – také. Nejvíce když jsou mláďaty, ale to už věděl Darwin, když napsal: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat tak najevo radost, jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata, atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“ Pankseppova krysí mláďata vydávají švitořivé zvuky („chirping“) při hrách „na převalovanou“, dospělé krysy sice tuto dětinskou zábavu již neprovozují, ale smějí se, když je jejich majitel lechtá.

Neurologické koreláty smíchu a úsměvu u člověka mají dvě na sobě nezávislé struktury a cesty. Mimovolní, emočně podmíněný smích vyvolaný veselou nebo komickou situací se odehrává ve strukturách amygdaly, talamických, hypotalamických a subtalamických centrech a v dorzálních a tegmentálních oblastech mozkového kmene, zatímco volně vyvolaný smích a úsměv vychází z premotorických frontálních operkulárních oblastí a je veden přes motorickou kůru pyramidovou drahou do ventrálních částí mozkového kmene. Právě smích, nikoli depresi, považuje mnoho etologů za přesný sociální protipól agrese. Obě emoce mají mnohý společný substrát, zejména amygdalu, talamus a hypotalamus. Pokud jde o behaviorální projevy, jsou v obou případech vidět špičáky, v rozsahu jejich expozice je však patrný rozdíl, který signalizuje v jednom případě ohrožení, ve druhém pocit sounáležitosti, jistoty a bezpečí. Řešení otázky: útočit...utéct...přiblížit se? není vždy jednoznačné a je problémem především pro sociální a emoční inteligenci. Jsou lidé, kteří nedokážou ani svoje pocity, ani emoce druhých dobře rozpoznat. Možná, že někteří z nich trpí gelotofobií.

Gelotofobie (z řeckého „gelos“ = smích) je chorobný strach z posměchu, za který postižení mohou považovat prakticky každý smích. Od loňska tato obtíž aspiruje na povýšení mezi „opravdové“ nemoci, zatím nebyly uvedeny jako finanční zdroje jejího zkoumání farmaceutické firmy, nutno však říci, že pojem „interests“ ve všech publikacích uveřejněných na toto téma chybí. V posledních několika letech se touto klinickou jednotkou zabývají jak z klinického, tak z obecnějšího pohledu (jde o poruchu z rodiny fobií, nebo o trvalý osobnostní rys?) především vědci z německy mluvících evropských zemí. Studie reprezentativních vzorků z dospělé populace v Německu, Švýcarsku a Rakousku docházejí k závěrům, že tuto novou chorobu má 5-10 % lidí. Vzhledem k tomu, že Češi byli v psychologické expertíze vypracované pro říšského protektora Reinharda Heydricha, označeni za „smějící se bestie“, předpokládám, že toto číslo u nás tak vysoké nebude.

Byly už také validizovány diagnostické postupy ke stanovení přítomnosti a intenzity gelotofobie (dotazník GELOPH 46) a do mezinárodního multikulturálního projektu byly přizvány výzkumné týmy ze 45 zemí (a mně se stále naléhavěji vnucuje sice neslušná, leč legitimní otázka: kdo tohle všechno platí?). Cílem studie bude zjistit, zdali a v jaké míře se tento fenomén vyskytuje v různých oblastech naší planety a zhodnocení možných příčin fobie z posměchu. Protože humor, vtip a posměch má velice specifické etnicko-regionální dimenze, lze předpokládat, že výzkum hned tak ukončen nebude.

Dosavadní znalosti jsou shrnuty do několika základních bodů: gelotofobie se často přidružuje k jiným psychickým poruchám, a to nejčastěji k trsu „poruch osobnosti“. Poznámka pro nezasvěcené: dříve se lidé s tímto problémem diagnostikovali jako psychopati (na počátku minulého století dokonce jako „podivíni, praštění, vrtáci“ – viz Myslivečkova učebnice psychiatrie), ale protože by to mohlo být pro nositele urážlivé, a do této skupiny patří řada předních politiků, našlo se elegantnější označení. Postižení si často stěžují, že zažili posměch a ponižování v dětství, řada studií však prokazuje, že šlo o špatnou interpretaci běžné sociální komunikace, že od dětství neumějí rozeznávat mezi sociálně pozitivním a agresivně nastaveným charakterem smíchu a humoru. Ve společensky vstřícně naladěných kontextech vnímají každý smích jako ohrožující, nebezpečný, nebo agresivní a také v neutrálních situacích vystupují jako nedůvěřiví pesimisté. Na druhé straně vůbec neumějí odhadnout, jak „humorně“ vystupují oni sami. Své emoce se snaží potlačit a emocím jiných lidí rozumějí velmi špatně.

Psychologické ústavy univerzit v Grazu a v Zurichu patří ve výzkumu gelotofobie mezi nejhorlivější a z jejich spolupráce vzešla poslední publikace věnovaná emočním schopnostem gelotofobiček a jejich reakcím na emoční stavy druhých osob. Ženy byly vybrány záměrně pro svou obecně lepší schopnost empatie. Výzkumný tým zjišťoval, zda přítomnost gelotofobie je ve vztahu k různým individuálním charakteristikám týkajících se jak intrapsychických tak mezilidských procesů a emočních schopností přiměřených k různým emočně náročnějším situacím. Probandkám byl též promítnut film bez konkrétního příběhu, na němž byly zachyceny jen výrazné emoční projevy herečky prezentované jako divačky, která reaguje na děj, jenž pokusné osoby neviděly. Osoby trpící gelotofobií vykázaly v této studii, že mají problémy se zvládáním vlastních emocí, a že na řadu neutrálních i pozitivních emočních situací reagují negativně. Spolu s tím, mají větší tendenci ztotožnit se s negativními emocemi (úzkost, agrese, zhnusení) a mají tendenci své skutečné emoce skrývat.

Gelotofobie se tak vpližuje mezi nové choroby. Příběh její výroby až nápadně připomíná příběh tvorby „ženské sexuální dysfunkce“ v režii firmy Pfizer, která zjistila, že neprodá zdaleka tolik Viagry, kolik si představovala a proto se rozhodla vytvořit novou chorobnou jednotku, pro jejíž léčbu bude preparát indikován. Bylo v tom angažováno mnoho odborníků, kteří se sešli na prestižních konferencích pořádaných na lukrativních místech a „stvořili“ novou chorobu, léčitelnou pouze... hádejte čím? Bohužel se to profláklo...

Paralelně k uvedeným poznatkům vyvstává další dotaz: co je nemoc? Je to skutečně výrazně nepříznivě změněný stav člověka, který ho nutí hledat pomoc, nebo společenský konsenzus? Za mého mládí byla homosexualita trestným činem, za který hrozil až dvouletý trest. Pak se stala chorobou a byla přiřazena mezi psychiatrické diagnózy. Nakonec byla z oblasti regulované medicínou vymetena mezi „variety sexuálního chování“. S tím souhlasím. Opačný názor ale zaujímám ke skutečnosti, že se změnil společenský názor na chování, které já stále označuji za nezodpovědné, ne však za projev nemoci. Když za mého dětství někdo prohrál statek v kartách, byl to karbaník a lump! Dnes je to nemocný člověk s diagnózou, právem na lékařskou péči (snad by na to měl dostat i neschopenku a do výbavy omluvu typu: „tak jako tuberkulózní člověk musí kašlat, tak já se svou diagnózou zkrátka musím hrát...“).

Humor, smích a vtip patří neoddiskutovatelně do sociální oblasti, stejně jako řada dalších nik, které si touží přivlastnit medicína. Není třeba si zastírat, že medicína není jen humanistickou službou trpícím, ale také mocnou politickou a mocenskou silou. Medicinalizace sociálních jevů (abych to přehnal: když někdo plive na chodník, tak je to projev nemoci a je to třeba léčit...) přináší zisky všem na poli medicíny, ale především těm, kteří drží v ruce peníze: farmaceutickým firmám a pojišťovnám. Čím víc nemocných, tím víc zisků. Až nám mezi pacienty s infarkty a nádory připlavou zapšklí misantropové a sebeobdivní narcisti, vysype se ze společné kasy další balík peněz na léčení! Nerad bych se mýlil, ale domnívám se, že kýženým lékem bude některé z antidepresiv typu SSRI. Jen si nejsem jist, zda budeme také léčit uražené představitele fundamentalistických hnutí.