28.ledna letošního roku uplynulo přesně 255 let ode dne, kdy Horace Walpole, 4. Lord z Oxfordu, vypustil do světa termín serendipity, inspirovaný vzpomínkou na „směšnou pohádkou o třech princích ze Serendipu“, kteří objevovali na svých cestách podivuhodné věci, pro něž posléze nacházeli uplatnění. Pojem se vžil jako označení náhodného výsledku (většinou) vědecké práce, která původně byla zaměřena zcela jiným směrem. V encyklopediích je často uváděn objev bakelitu, který se vytvořil když belgickému chemikovi Baekelandovi omylem spadla jedna dávka formaldehydu do nádoby s kyselinou karbolovou.

Klasickým příkladem je objev penicilínu, který byl uskutečněn jen proto, že „Fleming měl v laboratoři binec“, jak nám na přednáškách sdělil profesor Wenke. Pohlédneme-li do historie medicíny, najdeme tam podobných příkladů desítky, počínaje revoluční Woehlerovou syntézou první organické molekuly močoviny když chtěl vyrobit kyanid amonný, přes Minkowského objev souvislosti pankreatu s cukrovkou, kdy na moč pankreatektomovaných psů se slétala hejna mlsných much, až po objev podstaty a účinků interferonu, kterým původně chtěli japonští vědci Yasu-ichi Nagano and Yasuhiko Kojima posílit účinnost očkovací látky proti neštovicím.

Pacientům s anginou pectoris Viagra nepřinesla úlevu od kardiálních obtíží, ale erekci. Možnost provedení koronarografie byla objevena, když se kardiolog z Cleveland Clinic netrefil a kontrastní látku místo do levé komory aplikoval do koronární arterie. Kde by dnes byla drogová scéna, kdyby se byl Hofmann pět let po úspěšné syntéze jednoho přípravku z mořské cibule pro povzbuzení dýchání nevrátil k novým pokusům a neolízl si přitom v roztržitosti prsty. Bylo to 19. dubna 1943 a velký chemik cestou na kole domů prožil světově první „LSD trip“. Švýcaři slaví toto výročí dodnes jako Bycicle Day.

Psychiatrická léčba vedená až do 80. let minulého století převážně metodou „pokus – omyl“ má na svém kontě celou řadu náhodných objevů tohoto typu. Ve 30. letech minulého století, v éře konvulzivní (=vyvolání křečí) léčby čehokoli a čímkoli (snad kromě strangulace), Cerletti a Bini vyšli z naprosto nesprávné premisy, že epilepsie a deprese se nevyskytují společně (není pravda). Pak se inspirovali na jatkách, kde zjistili, že dobytek je před porážkou elektrickým proudem pouze omráčen a začali pouštět 125 V do lidí. Kontraintuitivně je tato metoda dodnes účinná a patří při léčbě deprese k nejbezpečnějším.

První neuroleptikum, chlorpromazin, měl být antihistaminikem pro prevenci chirurgického šoku, mohutný depresogen reserpin byl používán jako anxiolytikum, imipramin, první tricyklické antidepresivum, byl syntetizován a určen k léčbě schizofrenie, a když se neosvědčil, šetrný Švýcar Kuhn si řekl, že to přece nevyhodí a zkusil jej pouze u 13 (!!! metodici kvílí) depresivních pacientů. Výsledky však byly natolik přesvědčivé, že evokovaly další studie. První přípravek ze skupiny inhibitorů monoaminooxidázy, iproniazid, byl původně účinným antituberkulotikem, ale po jeho podávání byla pozorována výrazná elevace nálady a tak se jej zmocnila psychiatrie. Čelný představitel II. generace tetracyklických antidepresiv, mianserin, měl být antialergikem. Teprve oslavovaný i zatracovaný Prozac (fluoxetin) byl preparátem „vyrobeným na míru“ v souladu s teorií o významu serotoninu a jeho nedostatku při depresivní poruše.

Farmaceutické firmy hledají „léky na receptor“ a dávno jsou pryč doby, kdy kreativní až zběsilý Dr. Ing. Miroslav Protiva, který syntetizoval výborné antidepresivum dosulepin, chrlil jednu molekulu za druhou a kolem VÚFB bylo možné občas potkat „nadrátované“ zaměstnance, kteří byli ochotni zkoušet jeho výrobky „na vlastním preparátu“.

Současné psychiatrii vládne serotoninový průmysl. Nicméně doufám, že se ještě dožiju serendipity, která toto dogma zvrátí (a podívá se třeba pro změnu na NMDA receptory, kterých je v mozku několikanásobně více, než receptorů serotoninových). A možná i oxytocin se dočká…