Existuje tragická situace neplodného páru, který přes veškerou pomoc současné medicíny nemůže počít vlastní dítě. Heroické techniky nabízejí zdánlivě jednoduché řešení: náhradní (surrogátní) matku, která dítě - počaté mnoha různými způsoby - ve své děloze donosí, úspěšně porodí a pak odevzdá jeho budoucím rodičům. Tato praxe je již uzákoněna ve Velké Britanii, v Austrálii, v Indii a v některých státech USA. Jsou relevantní zprávy o tom, že také u nás jsou tyto myšlenky živé, a dokonce že se připravuje zákon, který by nás do tohoto spolku přiřadil, a to bez jakékoli nezbytné odborné a celospolečenské diskuse, což vnímám jako krajně neodpovědné.

Nechci (a neumím) se věnovat možným právním komplikacím takového postupu (na to téma existuje bohatá literatura), svoje NE k návrhu pojednám tedy jen ze svého lidského a profesionálního pohledu. Lékařská etika podobným praktikám říká: vstup na kluzký svah, ale existuje také mnoho biologických a psychosociálních okolností argumentujících proti takovému řešení.

„Vymodlené“ dítě může vzniknout tak, že budoucí otec zcela přirozeným způsobem oplodní náhradní matku, nebo dodá své spermie, které jsou jí posléze aplikovány do dělohy. Pokud má pár zájem na jednoznačně vlastním genetickém potomkovi, je možné provést oplodnění z rodičovských gamet (vajíčka a spermie rodičů) klasickým způsobem „dítěte ze zkumavky“ (IVF) a embryo vložit do dělohy náhradní matky. Lze však také použít gamet dárcovských, jak v kombinaci (vajíčko matky a spermie dárce či naopak), nebo dokonce obou gamet dárcovských. Náhradní matka má plod donosit z důvodů altruistických, tedy bez odměny (náhrady a ušlé zisky spojené s rolí těhotné ženy a posléze rodičky se hradí; další odměna za poskytnutou službu by již představovala „obchod s dětmi“).

Po porodu má náhradní matka předat dítě „objednávajícímu páru“, přičemž u nás, stejně jako ve většině zemí, kde se tyto postupy praktikují, není předchozí dohoda o předání právně vymahatelná, protože za matku zákon považuje ženu, která dítě porodila. Zde je také těžiště soudních sporů, které proběhly zejména v USA.

Zastánci „institutu surrogátních matek“ se ohánějí tím, že žena, resp. manželský pár (nebo dokonce lesbický pár) má „právo na dítě“, což však patří mezi práva virtuální (podobně jako právo na práci), která jsou až v druhém sledu za základními lidskými právy. Dítě není komodita, kterou si je možné pořídit když se „mi zachce“ (ruští šlechtici) a „když na to mám“ (majitelé dostatečného konta), dítě je člověk, osobnost se všemi právy, které mu společnost MUSÍ zaručit, jinak je již společností v rozkladu. Z mého pohledu zde v první řadě stojí ohrožená práva dítěte, dále pak dehumanizace náhradní matky, z které se v takto zadaném programu stává nikoli matkou a osobností, ale předmětem a nástrojem realizujícím přání neplodného páru za hranicí lidské přirozenosti.

V době své plnoletosti má člověk právo znát své pravé biologické rodiče; co asi prožije jedinec v tomto kritickém, ne ještě zcela zralém věku, až se dozví, že si jeho „výrobu“ jaksi objednali, že ho porodila jakási „děloha na leasing“ z gamet, které poskytly nějaké spermabanky nebo ovobanky? Římské: mater certa, pater incertus je tak povýšeno na n-tou.

Ponechme šok adolescenta v úrovni úvah (navzdory agresivně vedeným kampaním za institut náhradních matek, existuje jen skromná opravdu vědecky fundovaná literatura týkající se této oblasti) a pojďme se podívat na to, jaké škody může způsobit doporučovaný postup novorozenci a matce, která ho porodila.

Novorozenec je sice naprosto plně odkázán na péči matky, nicméně není tak úplně bezmocný, protože je biologicky vybaven, stejně jako jeho matka, celou řadou mechanismů, především neuroendokrinních, které mu zajišťují nejen přežití, ale i potřebnou láskyplnou pozornost.

Klíčovou roli má hormon oxytocin, který bývá též označován jako „hormon důvěry“, vyplavuje se ve větší míře v harmonických mezilidských vztazích (ale nejen v těch, např. kontakt s vlastním psem zvyšuje jeho koncentrace v plazmě) a na konci těhotenství působením hormonu estrogenu stoupá dramaticky počet receptorů (tedy „přijímačů“, které na něj budou reagovat) v mozku budoucí maminky, a to především na místech, které budou mít vliv na její budoucí mateřské chování.

Doslovný překlad řeckého termínu oxytocin je „rychlý porod“ a dlouho bylo známé jen to, že se v enormně zvýšeném množství vyplavuje při porodu, který urychluje, a to víc při standardním, kdy novorozenec prochází porodními cestami, než např. při porodu císařským řezem, jak u maminky, tak u plodu. Oxytocin působí také na skutečnost, že matka vnímá vůni svého děťátka velmi intenzivně a rozezná ji od vůně děťátek jiných. Také novorozenec má vyvinutý čich a podle vůně plodové vody bezpečně poznává svoji matku.

Kontakt se mnohonásobně zpevňuje prvním dotekem rtů novorozence s prsní bradavkou matky. Tento mechanismus je odpovědný za unikátní blízkost a těsnost vztahu mezi matkou a jejím děťátkem v prvních hodinách a dnech po porodu. Ve vývojové psychologii je mechanismus známý pod pojmem attachment, převáděným do češtiny jako „připoutávací vazba“; autorem myšlenky je psycholog John Bowlby. Čím déle kontakt trvá, tím mocněji se upevňuje, matka rozpoznává stále přesněji potřeby svého dítěte, přičemž oxytocin snižuje i hladinu stresů vyplývajících z nadměrných požadavků náročné poporodní situace jak u matky, tak u dítěte.

Při porušení procesů připoutávací vazby, stoupá naopak u dítěte hladina stresového hormonu kortizolu, což se nepříznivě odráží jak na aktuálním stavu, tak na dalším vývoji jedince, protože dochází k chronickým a někdy nezvratným změnám ve funkci i struktuře mozku. Psychiatři zpětně zjišťují narušení připoutávací vazby u mnoha psychických poruch, zejména u takzvaných poruch osobnosti, kdy dítě nevstoupilo do „bezpečného světa“.

Dalším hormonem účastnícím se na složité orchestraci stavů po porodu je prolaktin, vyvolávající jednak produkci mateřského mléka, ale také trochu utlumující matku, což má rozumný cíl: omezit její aktivity na péči o miminko. Maminky nastupující do práce po šestinedělí nelze považovat za statečné, ale za nerozumné a vzpírající se silnějšímu zákonu přírody, na což doplácejí jak ony samy, tak jejich děti. Prolaktin funguje jinak u matek, kde je pokládán spíše za hormon uklidňující, než u bezdětných žen, kde je vnímán více jako hormon stresový.

Opioidy - chemie proti bolesti a současně „molekuly odměny“ tečou při porodu (kdyby ne, tak každá porodivší žena půjde minimálně vykastrovat, spíše však pozabíjet všechny muže = potenciální otce dalšího dítěte a z jeho porodu vyplývajícího utrpení). Opioidní mechanismy jsou odpovědné za ten typ lásky (na rozdíl od „zamilovanosti“, která je řízená především fenylethylaminem), která se obává ztráty milované bytosti. Spolu s oxytocinem tak upevňují připoutávací vazbu, jejich produkce je podporována sekrecí prolaktinu a přispívá k vytváření dobrého prostředí pro růst nového jedince.

Tento přirozený proces je adopcí zásadním způsobem narušen a dítě, jakkoli chtěné, je vystaveno stresu. Stejnému stresu může být vystavena žena, která se s ním devět měsíců sžívala a pak je porodila. Otázkou může být i její motivace k takovému činu. Helene Ragone (Ragone H: Surrogate motherhood: conception in the hearth. Wiewstiew Press, 1994) ve své studii zjistila, že 26 % žen se k náhradnímu mateřství rozhodlo z pocitů viny, protože si v minulosti nechaly ukončit těhotenství potratem a 9 % žen proto, že své dříve narozené děti daly k adopci. Práce v renomovaném časopise J Soc Issues (Ciccarelli JC, Beckman JL: Navigating rough waters: an overview of psychological aspects of surrogacy. J Soc Issues, 2005;61(1):30-31) shrnující vyšetření celkem 14 náhradních matek a konstatovala, že tři z nich trpěly silným psychologickým stresem, když se musely vzdát dítěte, které porodily.

Australský etik Tieu (Tieu MM: Altruistic surrogacy: the necessary objectification of surrogate mothers. J Med Ethics, 2009;35:171-175) v recentní práci dochází k závěru, že náhradní matky, které „zvládly“ své přirozené instinkty a daly dítě, jež porodily a poskytly bezprostředně děti k adopci bez jakýchkoli negativních pocitů, prošly procesem „kognitivní disonanace“, který je možné cum grano salis přirovnat k brainwashingu. Jeho závěry, s nimiž se plně ztotožňuji, říkají:
1. Náhradní mateřství (surrogacy) je destruktivní pro přirozený a intuitivně zadaný vztah mezi matkou a dítětem.
2. Používání těchto postupů a využívání agentur, které tyto praktiky podporují, přináší ve svém výsledku strategie kognitivní disonance („vymytí mozku“).
3. Strategie kognitivní disonance vedou k tomu, že náhradní matka se cítí jako „předmět“.
4. Jestliže premisa uvedená ad 1. je správná, je celý projekt náhradních matek morálně problematický, jestliže premisa uvedená ad 2. a ad. 3. je správná, je náhradní mateřství (surrogacy) morální problém.
5. Empirické důkazy podporují premisy 1., 2. jakož i 3.
6. Z toho plyne, že náhradní děloha (surrogacy) je morálně problematická.
A teď přidejme problémy ryze medicínské: IVF jednak přináší velmi často mnohočetná těhotenství, jednak vede k předčasným porodům, kde mortalita novorozenců je daleko vyšší, než při normálním těhotenství. Pak je tu nepříjemná možnost, že se objeví nějaká vada - nebo neobjeví, ale objednávající pár se do skončení těhotenství rozejde a dítě už nechce, rubem této skutečnosti je útěk surrogátní matky s jejím a současně nikoli jejím dítětem přes celé Spojené státy.

Těhotenství je sice fyziologický stav, může však být ohroženo řadou komplikací jak během samotného průběhu, tak během porodu, a to až po úmrtí náhradní matky. I takový případ již byl publikován: šlo o 29letou ženu, jejíž smrt nastala 90 minut po porodu v důsledku ruptury aorty po prudkém zvýšení krevního tlaku. Z vyjádření její matky vyplynulo, že „již nechtěla mít další děti, protože však pocházela z velké rodiny, chtěla pomoci lidem, kteří vlastní děti mít nemohli“. (Anon: Surrogate mum dies after giving birth. Daily Mail, 29 Jan 2005, http://www.dailymail.co.uk/news/article-335871/Surrogate-mum-dies-giving-birth.html accessed 19 Nov 2008). Zatímco biologická matka podstupuje rizika s odměnou vlastního dítěte, náhradní matka tuto vidinu nemá.

A co nejvíce smrdí na této altruistické aktivitě, jsou až v první řadě peníze. V chudé Indii (kde je možné koupit ledvinu k transplantaci za 5000 liber) se už licituje o nejlevnější surrogátové matky, v bohatých státech USA se licituje po porodu o dodatečném zvýšení „pronájmu“ dělohy a právníci neprodělávají. Pokud se medicína vydává tímto směrem, je to bezpečnější cesta do pekel, než implantace silikonů a jiné zhovadilosti. Tato skutečnost je akcentována ještě tím, že kromě citace o smrti surrogátové matky v Daily Mail, tyto skutečnosti jsem ve vyhledávači PubMed nenašel...

(článek vyjde v časopise Vesmír)