Sloni mají paměť; po dlouhých letech rozpoznají svého bývalého trýznitele a ochotně ho udupají. Sloni mají duši a vědí, co je to smrt. Své umírající druhy doprovázejí a pohřbívají a k jejich hrobům se občas rituálně navracejí (více ZDE nebo TADY), nikdy však „z milosrdenství“ umírající neudupají.

Mám za to, že „slonovina“ je výš než humanita (viz obrázek slůněte, které malým chobůtkem utěšuje umírajícího člena stáda). Jsem zásadním odpůrcem eutanázie - na námitku, „vždyť koně se také střílejí“, mám jednoduchou až primitivní odpověď: Nikdy jsem neviděl koně, který by si šel koupit brokovnici na to, aby zastřelil druhého koně (čtěte též ZDE).

Mám dobře cvičenou paměť se schopností reprodukovat, co mi pacienti před pár minutami řekli, ale nemám paměť slona. Na druhé straně dost těžce nesu „ztrátu paměti“, ať už se jedná o zásadní historické události či osobní činy. Zastánci eutanázie rádi zapomínají na její zneužitelnost a chtěl bych proto uvést to, co se odehrálo (dávno? nedávno?), abych jim to připomenul.

V záplavě výročí nelze přehlédnout (ačkoli jsou mnozí toho důmění: proč jitřit staré rány? proč vzpomínat nacistických a komunistických zločinů?) sedmdesáté narozeniny AKTION T4, nazvané podle sídla nacistické zdravotnické organizace v Tiergardenstrasse 4. Zde totiž 1. října 1939 s antedatovaným údajem o 1. září (protože v zabraném Polsku už tyto aktivity probíhaly) podepsal Führer und Reichskanzler, Adolf Hitler, smrtící verdikt nad téměř 275 000 „méněcennými“ spoluobčany, kteří byli v zájmu čistoty rasy postupně utraceni. A to německými lékaři. Žádnými katy! Lékaři!!! Jedním z nich byl i pan kolega Grawitz – vynálezce plynových komor.

Každý příběh má svůj začátek a rasová hygiena dostala konkrétní obrysy, jakmile se nacisté zmocnili vlády. Již v roce 1933 byl vydán zákon o povinné sterilizaci osob, které by „mohly nést dědičnou zátěž do budoucích pokolení“; z diagnostického hlediska se jednalo o nesourodou směs schizofrenie, epilepsie, Huntingtonovy choroby, ale také „imbecility“ a dalších poruch. Podle poměrně přesných údajů takto přišlo o možnost plodit potomky 360 000 osob.

Krize morálky má jednu významnou charakteristiku: jakmile se jednou dostane do pohybu, má rychlý spád. Záhy bylo možné se souhlasem státních orgánů mordovat děti s vrozenými vadami (Tarpejská skála), posléze se věková hranice zvedla nad 10 let (děti byly vražděny barbituráty ve vysokých dávkách se závěrečnou diagnózou zánětu plic) a program T4 naplnil dávnou Hitlerovu touhu (vyjádřenou pregnantně již v Mein Kampf) zabít lidi, jejichž „život byl nedůstojný“, kteří byli nanejvýš schopni přijímat a nekontrolovaně vyměšovat, navíc v začínající válce zabírali lůžka potřebná pro válečné hrdiny (to bylo také jedno z načasování, protože ani vedení si nebylo jisté, jak obyvatelstvo tento program přijme). Psychotici, homosexuálové, kombinovaně postižení, pacienti postižení progresivní paralýzou, dementní, mentálně retardovaní, jakož i tělesně postižení invalidé, atd. byli programem T4 odsouzeni k likvidaci. O co méně se o tom informovalo, o to intenzivněji celá akce běžela.

Bylo to prosté: pacienti příslušných zařízení byli převezeni do zařízení jiných, kde byli zabiti. Jejich pozůstalým docházely fingované úmrtní listy (komplikace operace slepého střeva, které bylo vyoperováno před 20 roky, atd.) Byla města, kde kremační pece jely tak naostro, že do ulic dopadaly zbytky vlasů obětí. Systém běžel celkem bezchybně více než jeden rok. Lékaři ani sestry většinou neprotestovali. Našlo se jich jen několik. V Kielu profesor Hans Gerhard Creutzfeldt uchránil většinu svých pacientů před touto smrtí, nicméně většina lékařů souhlasila s touto „eugenickou politikou“.

Jedním z odvážných byl soudce z Brandenburgu nad Havelou Lothar Kreyssig, který napsal oficiální protest ministru spravedlnosti Gürtnerovi, že celý program T4 je nelegální, protože pro jeho provádění nebyl vydán žádný platný zákon. Gürtner odpověděl: „Jestliže nedokážete rozpoznat Vůdcovu vůli jako zdroj zákona, nemůžete zůstat dál soudcem“. A tak byl vzpurník odvolán.

Ti, kdo zastavili bezbřehé vyvražďování, byli představitelé církví, protestantští i katoličtí – nejznámější je aktivita münsterského biskupa Clemense Augusta Graf von Galen, který ve svém veřejném kázání tyto praktiky odsoudil a navíc v posléze rozeslaném Pastýřském listu vyzval věřící k tomu, aby ho následovali. Údajně v říjnu 1941 akce T4 skončila, nicméně některá její „pracoviště“ (např. v Rakousku) fungovala až do roku 1944.

Jakkoli jsou Němci známí svou precizností, nikde jsem nenašel žádný ekonomický rozklad, kolik na tom vydělaly pojišťovny. Za zmínku stojí nejsilněji působící argumentace münsterského biskupa: „To budou dělat i se zraněnými vojáky z fronty!“ po němže se vzbouřila i široká veřejnost. Nevím, jestli byl jezuita, ale účel zde posvětil prostředky.

Text vyjde v časopise Psychosom