První lidský život byl umělou ledvinou zachráněn na jaře roku 1945. Pacientkou byla holandská kolaborantka Sophia Schafstad, která se ve vězení dostala do komatu v důsledku hepatorenálního selhání. Dialýza byla provedena na přístroji, který tajně a navzdory zákazu výzkumu sestavoval se svými spolupracovníky od roku 1943 Willem Kolff ve sklepeních nemocnice v Kampenu. Celý projekt financoval sám, „protože měl královský plat“. Do sklepa prosakovalo, takže všichni chodili po cihlách položených na podlaze, aby se nebrodili vodou.

Přístroj pozůstával ze stolitrové vany z pračky naplněné dialyzačním roztokem, v níž byl ponořen laťový buben, kterým otáčel elektromotorek. Buben si Kolff vyrobil sám. Na něm bylo navinuto 40 metrů střívek na párky, připojení střívek na pacienta zajišťovala hydraulika ze standardní brzdové výbavy automobilu Ford. Podle některých údajů část použitého materiálu také tvořily plechovky od konzerv.

Musíme být vděčni, že tehdy neexistovaly etické komise, ministerské pokyny a bruselské normy; můj dojem ale je, že by se na ně Kolff stejně vykašlal. Jak uvedl v posledním rozhovoru, který poskytl: „Nikdy jsem se nehádal se svými odpůrci, protože to bylo zbytečné a jen bych si nadělal nepřátele. Na druhé straně, když mi někdo bránil v něčem, co jsem chtěl podniknout, udělal jsem všechno, abych to podniknout mohl... Kdyby existovaly FDA a IRBs (=Institutional Review Boards), měl bych potíže. A tak jediné, co mě tehdy brzdilo, bylo mé svědomí... Moje práce má jediný limit: pokud léčebné techniky nepřinášejí pacientovi štěstí a pocit pohody, neměly by se vyvíjet a používat.“

Prvních 15 pacientů s uremickým syndromem, na nichž byla tato léčba vyzkoušena, sice vykázalo přechodné zlepšení, ale jejich přežití bylo krátkodobé. Nicméně Kolff se nevzdával a v publikaci věnované této problematice (1) napsal: „Věřím, že budeme schopni udržet pacienty trpící urémií a anurií naživu tak dlouho, pokud bude možný přístup do jejich krevního oběhu.“ Budoucnost mu dala plně zapravdu.

Když Kolff přednášel své výsledky na prvním svobodném nefrologickém kongresu, vystoupil velmi ostře proti této léčbě nestor holandských nefrologů, profesor Borst. V odpovědi na jeho příspěvek Kolff údajně prohlásil: „Jako všichni Holanďané, jsem rád, že se pan profesor vrátil z koncentráku. Pokud však jde o umělou ledvinu, mohl tam klidně ještě nějakou dobu zůstat!“ A odjel do USA. Ne hned; v roce 1948 ještě vylepšil první model umělé ledviny, ale pak nadobro opustil Holandsko.

V USA se od počátku 50. let zapojil do práce na vývoji umělých orgánů a současně pokračoval v práci na svém úplně prvním projektu: konzervaci lidské krve pro transfúze a zakládání krevních bank, tentokrát v Chicagu, přičemž první, současně také první v Evropě zřídil na začátku války, když Němci začali bombardovat Holandsko, v nemocnici v Haagu (do té doby byly převody krve prováděny přímo z dárce na příjemce). Jeho invence ve směru rozvoje biotechnologií byla nevyčerpatelná. Projektoval a zkonstruoval oxygenátor připojovaný k mimotělnímu oběhu při operacích na zastaveném srdci, je autorem intraaortální balonkové sondy používané při zástavě oběhu. Nejvíce ho ale přitahoval vývoj umělého srdce, na němž pracoval se svými studenty De Vriesem a Jarvikem (po němž byl přístroj na Kolffovo přání pojmenován). První pacient přežil od 2. prosince 1982 s podporou tohoto přístroje celkem 112 dní, což prokázalo jeho efektivitu.

Willem Johan Kolff se narodil 14.2.1911. Otec byl vedoucím lékařem plicního sanatoria a předpokládal, že syn bude pokračovat v jeho šlépějích. To však Willem odmítal, protože mu vadilo, že v této profesi se umírá. Chtěl být ředitelem ZOO, nakonec se však nechal odradit argumentem, že by takové místo těžko získal, protože v Holandsku existovaly jen tří zoologické zahrady. To byl asi jediný ústupek, který proti svému přesvědčení učinil.

Ve škole neprospíval, cítil se tam jako svázaný a na gymnaziální léta vzpomínal jako na nejhorší dobu svého života, s výjimkou německé okupace, Trpěl dyslexií, což mu ztrpčovalo život, četl velmi pomalu a málo. Školu dokončil s velkými obtížemi jen proto, že věděl, že je to jediná otevřená cesta na universitu.

Šel tedy na medicínu a slíbil si, že udělá všechno pro to, aby lidé tolik neumírali.Vystudoval a promovalv Leidenu, pak pracoval jako rezident a vyučující asistent v universitní nemocnici v Groningenu. Když se vedení kliniky zmocnili nacisté, odešel do Kampenu. Po vypuknutí války v nemocnici uchránil kolem 800 lidí před totálním nasazením. Své morální postoje vyjádřil zejména v diskusích kolem tzv. komisí milosrdenství rozhodujících o tom, kdo z pacientů si „zaslouží“ zařazení do dialyzačního programu a kdo ne, místo aby v duchu deklarovaného milosrdenství naléhaly na rozšíření léčebné kapacity.

Jeho odkaz nacházím v následující stati z posledního interview: „Je plno lidí, kteří jsou mnohem chytřejší, než já. Ale já jsem pracoval velmi tvrdě a byl jsem extrémně důsledný. Když to nešlo jedním způsobem, zkoušel jsem jiné. Kdybych měl poradit mladým lidem, kteří chtějí něco uskutečnit, řekl bych, aby si problém nejprve co nejvíce zjednodušili a pak se podívali, zda je realizovatelný. Není důvod jít hlavou proti zdi, jestliže v ní uvidíte i malou škvíru. Na druhé straně, spatříte-li příležitost, chopte se jí! A nejde-li to jednou cestou, zkoušejte jinou. Buďte připraveni na to, že novoty nejsou vždy vítány. Když jsem jako mladý asistent řekl svému šéfovi, že chci sestrojit umělou ledvinu, mohl se z toho zbláznit. Naštěstí profesor na klinice mi naslouchal a nechal mě pracovat.“

Willem Johan Kolff zemřel tři dny před svými 97. narozeninami, 11.2.2009 v Salt Lake City v Utahu.


1. Kolff W J, Berk HTJ.: Artificial kidney, dialyzer with great area. Geneesk. gids., 21:1944