„Já jsem skutečně motivován k léčbě metadonem, protože denní dávka heroinu mě vyjde na dva tisíce a na to si musím nakrást. Ale při kradení jsem tak nervózní a dělá se mi tak zle, že nevím, jak dlouho to ještě stihnu dělat. Na detox nepůjdu, protože tam je to samej blbec.“ To je výrok třicetiletého muže propuštěného pro porušení režimu z léčebné komunity.

Stali se pacienty se všemi právy, a odmítají převzít odpovědnost, kterou tato role sebou přináší: racionální postoj k vlastnímu stavu a spolupráci při léčení. Zneužívají zdravotní i sociální systémy a jde jim jen o chemické blaho. Mají děti rozeseté bůhví kde, statisíce dluhů, počmáraný trestní rejstřík, hepatitidu C, bydliště ve squatu nebo „u přítele“, vysvědčení chudoby, mizivou náchylnost k práci a nepřátelský postoj k světu, který je prý je za vše odpovědný. Nenechám si vzít svou drogu, je to jediné, co na světě mám.

Jejich životní příběh je jak napsaný přes kopírák: ve třinácti letech jointy, alkohol a cigarety, ve čtrnácti extáze, pervitin, po patnácti heroin. Diazepam, Rivotril, občas koks nebo LSD. Za krádeže první „flastr“, vzhledem k věku podmíněný, nechtěná těhotenství. Opouštějí pracovní návyky, které si ani nevytvořili, v rodině narůstají problémy i tehdy, když se je rodiče snaží krýt a v rozporu se zdravým rozumem a se zkušeností si nalhávají, že to dobře skončí. Falšování receptů, loupeže, násilí, dopravní nehody, prostituce, výroba drog, dealerství. Ve dvaceti kriminál již „na tvrdo“, i tam lze ale drogu sehnat, předčasné propuštění, práce na černo, sociální marginalizace.

Léčbu většinou nedokončují, záhy recidivují. A tak to, co jim systém nabízí je substituce, ne léčba, která by tento bludný kruh přetnula, ale náhražky drogy v kontrolovaných podmínkách (hehe: viz zprávu protidrogové centrály o trhu se Subutexem) buď placeným Subutexem nebo metadonem gratis. Drahé léčení hepatitidy může pacient torpedovat: „něco si šlehne“, nebo se s někým vyspí.

Postoj regulujících orgánů je ledabylý. Prevence dosahuje výsledků, které dobré nejsou; spotřeba stále narůstá. Dealeři a pasáci se promenují na známých místech za shovívavého přihlížení policie. K tomu exemplární prezidentské milosti dealerům, úpravy trestního zákoníku, legalizace konopí. A falešní proroci, kteří hlásají, že „to mají pod kontrolou“ a každého, komu je dopřáno se potkat s následky zákonité ztráty kontroly, označují za nepřítele svobody a veškerého pokroku.

Dobrá, je to nemoc! Chovejme se tedy podle toho. Když bude trpět třináctileté dítě tuberkulózou, půjde do zdravotnického zařízení, bez ohledu na nevůli rodičů. Začněme léčit tam, kde se ještě „nemoc“ nestačila rozvinout. Je-li heslem dealerů, že dítě musí dostat drogu dřív, než pozná sex, rozhodněme, že musí dostat léčbu (léčbu! ne substituci!) dřív než pozná peklo plné závislosti. Jsou programy, které dokážou naladit mozkové centrum libosti, jsou však náročnější na čas i na aktivitu, než jedno šňupnutí kokainu. A do toho se nikomu nechce.