V období reálného socialismu měla rodná strana a vláda několik priorit a mezi přední patřila jedna zvláště kuriózní nazvaná: dohnat a předehnat. Jedním dechem tak dokonalý stát přiznával, že jsme za prohnilým kapitalismem drobet pozadu a současně nabízel ufuněnou perspektivu s triumfální vidinou vlídného doteku cílové pásky. Protože oblast technologií se jevila i samotným architektům zářných zítřků jako iluzorní (nemluvě už o zubní pastě a toaletním papíru), konalo se dohánění a předhánění na poli sice mnohem méně užitečném, zato však všude viditelném: ve vrcholovém sportu. Ten se stal „vizitkou socialismu“ a žádné prostředky nebyly dost špinavé, aby nemohly být použity.


Na prvním místě to byl speciálním oddělením na ÚV KSČ řízený doping. Několik význačných chemiků a farmaceutů vymýšlelo, zkoušelo a zamaskovávalo nejrůznější přípravky, jimž jednoznačně vévodila anabolika (zvaná „bobule“), podávaná s patřičným časovým odstupem na povinných sportovních soustředěních. Zde byly také testovány látky, které měly jejich přítomnost v moči zamaskovat. Po příjezdu do jakékoli ciziny (i spřátelené, protože v tomto ohledu se bratrství nekonalo) prošmejdili lékaři výpravy nejprve odpadkové koše, jestli v nich nenajdou obaly, zbytky či jakékoli stopy po tom, čím dopovala konkurence.

Nicméně i poctivá věda byla do tohoto chomoutu zapřažena. Byl jsem tehdy členem metabolické skupiny, která měla vyřešit optimální nastavení organismu při náročném až vyčerpávajícím svalovém výkonu. Našimi prvními pokusnými králíky byli maratonci a na rozdíl od „chemických“ vylepšovatelů výkonu jsme měli za úkol postupovat cestami fyziologickými. Jako psychiatr, který měřil parametry únavy, jsem pochopil jen, že hlavní úsilí směřovalo proti kyselině mléčné, která vzniká při dlouhodobé svalové práci. (Až o několik let později jsem se dozvěděl, že nepotřebuju vůbec namáhat svaly, abych obohatil svůj organismus touto sloučeninou; přidávala se totiž podle předpisů k povinným 18 % masa jako doplnění váhy a objemu do buřtů a dalších měkkých uzenek a nejsem si jist, co všechno se tam přidává dnes.)

Jako neprověřený a navíc poctěný jakýmsi stupněm nebezpečnosti jsem neměl šanci dostat se do nějaké party, která vyjížděla na Západ. Tak mě přidělili ke střelcům, s nimiž jsem směl, ale jen do spřátelené ciziny. Ti byli bezproblémoví, pohodoví, nedopovali, nejspíš proto, že nebylo čím (kdyby bylo, jistě by to dostali příkazem) a vozili medaile.

Moje životní příležitost teprve měla přijít. A přišla. Pamětníci jistě nepopřou, že filosofií socialistického bloku byl materialismus, ale jeho zastánci se chovali trochu jako ta babička na ostrově svatého Jiří, co zapalovala jednu svíčku Pánubohu a druhou čertovi s odůvodněním, že je dobré všude mít kamarády. Tak jako ve Třetí říši, i zde kvetly tajné nauky a prověření senzibilové tu měli pravý ráj. Ale i k těm neprověřeným potentáti v přestrojení zašli, když jim bylo ouvej, neboť se jim dalo věřit víc, než doktorům v Sanopzu.

Na duchařinu se s plnou vervou vrhnul na stará kolena nejhnusnější prznitel našeho školství po Nejedlém, profesor Kahuda, který nám přidělil titul promovaný lékař. Na jednom Majálesu se vynořilo slavné heslo: Dejte nám sem Kahudu, my mu dáme přes hubu! Nedali. Přežil vše a v osmdesátých letech vedl výzkumnou laboratoř čarodejnictví, která sídlila na Letné u Stromovky. Tehdy i soudruh Brežněv měl svou senzibilku, jmenovala se Džuna, měla dvě vlastní létadla a lítala si do Paříže pro kožichy. Na Brežněva oficiálně vztahovala ruce. Ona směla, jiný by se se zlou potázal, kdyby naň jen ruku vztáhnul!

Profesor Kahuda se vědecky zabýval hypotetickými hmotnými částicemi myšlení, které pojmenoval „mentiony“ a které byly rychlejší než světlo, takže napřed zmizely a pak se teprv objevily. Napsal o nich dvě tlusté knihy a mnoho článků, které mu otiskla řada předních časopisů, mimo jiné na několik pokračování i prezidiální časopis ČLS JEP ČASOPIS LÉKAŘŮ ČESKÝCH.

Dodnes na to může být hrdý. Kdo nevěří, ať si to vyhledá ve jmenném rejstříku pod Kahuda F, ve věcném pod mention. Kromě této vědecké práce dirigoval senzibily a měl jich pod bičem několik. S nimi se rozhodl dohnat a předehnat všechny kapitalistické sportovce a s dostatečným předstihem podal grant na jejich využití na blížící se olympiádě. Náklady grantu byly spočteny na 38 000.- Kčs (to bylo o něco víc, než můj tehdejší roční plat – takže nic moc) a jeden z kolegů jej přinesl na naše pracoviště k oponentuře. Já jsem byl jmenován oponentem.

„To musíš vzít a doporučit, takovou věc nesmíš zabít!“ říkali kamarádi, „kdyby bylo nejhůř a dali ti to zaplatit, my se na tebe složíme.“ Princip zásahu čarodějů byl prostý a pro mne poučný, neboť do té doby jsem byl (kromě zmíněných mentionů) vědou nedotčený. Přestože – jak jsem se později dozvěděl – výběr padl právě na mne, protože jsem měl být podle informací z Ministerstva vnitra, v těchto věcech honěný a z toho důvodu také nebezpečný. Nebudu už napínat: senzibil nedokáže energii přidat (jak jsem se bláhově domníval), ale – a v tom byl ten fígl – dovede ji odebrat. Jakoukoli energii: lidskou, elektrickou a dokonce si troufne i na přitažlivost zemskou. Samotné provedení bylo ještě prostší: senzibil si sedne například u doskočiště pro skok vysoký a až bude skákat náš borec (nesmí se splést, ale to už bafuňáři zařídí), sníží gravitaci a máme hned pár centimetrů navíc! Totéž u skoku dalekého.

Byl tam taky jeden, co uměl snižovat odpor vzduchu. Ten měl na starosti běhy a vrhy spolu s tím antigravitátorem. Už si nevzpomínám, co uměl ten, kterému svěřili plavání, ale určitě také něco pěkného. Proměna vody ve víno to bohužel nebyla.

Vydal jsem se do Kahudova doupěte, abych získal nějaké podklady pro oponenturu. Kouzelník seděl v křesle a žaloval mi, že ho bolí hyžďový kloub (mohla to být nová nomenklatura) a že senzibil mu nedovede bolest odstranit úplně, takže mu ji na čas posílá do kolena. To si hyžďový kloub odpočine a je schopen za nějakou dobu bolest zase snášet. Požádal jsem o ty podklady a dostal jich, co hrdlo ráčilo. Obě dvě knihy o mentionech (no, knihy – byla to skripta), separáty článků o mentionech a tři strojopisné kopie přednášek o mentionech. Zeptal jsem se, jestli by nebylo něco o gravitaci a dostal jsem stoh ruských časopisů o Džuně a její fotku. Byla to docela hezká holka...

Jedině časopis ЮНОСТЬ psal nejen o Džuně, ale také o nějakém chlapíkovi, co pozná barvy poslepu. O gravitaci ani slovo. Stvořili jsme kolektivní patafyzický posudek. A čekali. ÚV KSČ, jak jinak, tento geniální projekt schválil. A pak po nás přejel mráz: Kahuda do konečné cifry připsal jednu nulu.

Nicméně malér se nekonal. Toho roku se socialistický tábor urazil, už si nevzpomínám proč, a na olympiádu kolektivně nejel. Místo toho se bratřili v Moskvě a tam zase o tolik nešlo a tak se stalo, že tehdy, k mé velké úlevě, černá magie do sportu (spíš do gladiátorských her) nezasáhla. Kahudu asi tři roky na to vzal čert.