Po britském referendu o vystoupení z EU se rozmnožily hlasy vyzývající k Czexitu. Naštěstí jsou jen okrajové a jejich nositelé jsou často v kategorii extremistů, kteří by nejraději zrušili i liberální demokracii. Ale politickou relevanci tato myšlenka získala, když se za referendum o vystoupení ČR z EU (a také z NATO) silně vyslovil prezident Zeman. Ten hned dodal, že by hlasoval proti, ale pro konání referenda podle svých slov udělá všechno. Návrhem bychom se tedy měli vážně zabývat a nepodceňovat ho jen jako volání hrstky blouznivců. Ostatně samotné vystoupení z EU je legitimním požadavkem, který sám o sobě není projevem politického extremismu. Do EU jsme vstoupili na základě politického rozhodnutí a stejně tak se můžeme rozhodnout z EU vystoupit. Problém ale nastává, když obhájci takového kroku používají zavádějící argumenty, manipulativní interpretace, dezinformace nebo dokonce veřejnosti lžou. To se bohužel velmi často děje a lži a dezinformace hrály zásadní roli i v tom britském referendu.

Aby bylo jasno, nejsem dogmatickým obhájcem EU. Nepovažuji naše členství za nedotknutelnou svatou krávu. A dovedu si představit situace, ve kterých by nejméně špatným řešením bylo opuštění Unie. Ale v takových podmínkách zdaleka nejsme. Naopak, fungující akceschopnou Unii, ve které Česko hraje aktivní roli, potřebujeme dnes více než před dvanácti lety, když jsme vstupovali. Pro mnohé paradoxně kvůli zvládání masové migrace.

Kvótám se lze vyhnout i bez vystupování z EU

Jedním z nejoblíbenějších argumentů zastánců Czexitu je právě obava z migrace. Říkají, že musíme vystoupit z EU, abychom se uchránili před nekontrolovanou imigrací muslimů z Afriky a Blízkého východu. Toto tvrzení ale jen ukazuje jejich neznalost širších souvislostí vývoje mezinárodních migračních toků a legislativy EU. Faktem totiž je, že do Evropy se v následujících letech a desetiletích budou chtít dostat miliony lidí zcela bez ohledu na nějakou Evropskou unii. Je pravdou, že loňskou migrační vlnu přes Balkán státy a instituce EU tragicky nezvládly a politici jako německá kancléřka Merkelová svými nešťastnými výroky migranty a převaděče ještě povzbudili. Také je velmi pravděpodobně skutečností, že celý tok nebyl tak úplně spontánní a že byl minimálně umožněn tureckou vládou. Ale na té hlavní věci to nic nemění: v okolí Evropy je zhruba 20 milionů běženců, kteří čekají na příležitost vyrazit za štěstím do Evropy.

Někteří argumentují pro vystoupení odporem proti kvótám na uprchlíky, které bohužel stále prosazuje Junckerova Komise. Rok po přehlasování skupinky odpůrců povinných kvót včetně České republiky už ale téměř všichni i v Bruselu přiznávají, že projekt relokací v rámci EU selhal. A již ho neodmítají jen státy Visegrádu, ale například i rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz se vyslovil pro jeho zrušení. A i kdyby Komise a Berlín dál tlačily na povinné přemisťování běženců z Řecka a Itálie a nutily by Česku nesmyslné kvóty na lidi, kteří u nás nechtějí žít, naše vláda by stále měla řadu možností, jak se kvótám vyhnout. Tou nejjednodušší, která je ovšem v rozporu s evropským právem, takže by za ni hrozily sankce, je prostě kvóty nenaplňovat. Systémovějším přístupem by bylo vyjednání si výjimky z evropské azylové legislativy, jako má například Dánsko, na které se kvóty také nevztahují. Stručně řečeno, pokud by skutečně Komise dál trvala na relokačním mechanismu, Česko se mu může vyhnout mnohem jednodušeji, než rovnou úplným vystupováním z Evropské unie.

Hrozbě masové migrace se mimo EU nevyhneme

To, co dnes nazýváme migrační krizí, je ve skutečnosti pouze začátkem nové normality z hlediska počtu lidí, kteří se do Evropy budou snažit dostat. V Africe dnes žije 1,2 miliardy lidí, z nichž desítky milionů živoří v hrozných podmínkách, jsou sužovány sektářskými, etnickými a politickými konflikty a válkami, nedostatkem potravin a pitné vody a zhoršujícími se klimatickými podmínkami. Podle demografických odhadů OSN by se za pouhých 34 let měla populace Afriky zdvojnásobit na 2,4 miliardy obyvatel, přičemž všechno nasvědčuje tomu, že podmínky k životu se zde budou pouze zhoršovat. Desítky, možná stovky milionů lidí se zkrátka dají do pohybu a je zcela jasné, že budou směřovat zejména směrem k ojedinělé oáze blahobytu, zeleně, pitné vody a bezpečí zvané Evropa. Preferovanou destinací už nebude jen Německo s přívětivou společností a štědrým sociálním systémem, ale jakákoliv země, kde jsou dostupné základní potraviny a přes den se nestřílí na ulici.

V tomto kontextu je zcela směšné se domnívat, že by se nějaká malá, hospodářsky nesoběstačná země mohla migračnímu tlaku takových rozměrů vyhnout jen tím, že by se politicky izolovala od zbytku Evropy. Hrozbě nezvladatelné masové imigrace budeme čelit jako celek. Zoufalé davy běženců utíkající před jistou smrtí hladem či zabitím nezastaví ani ostnaté dráty ani elektrické ploty. Jedinou šancí Evropy je vynaložit ohromné, zatím politicky nepředstavitelné finanční prostředky a humanitární, policejní a vojenské kapacity na vytvoření bezpečných zón a systému regulace migračních toků přímo v Africe a na Blízkém východě. To bude vyžadovat kompletní změnu paradigmatu, z jakého jsme dosud nahlíželi na zahraniční, humanitární a azylovou politiku Evropské unie. Politické a intelektuální elity západní Evropy pořád sní o budování stále užší Unie s ambiciózními redistribučními projekty, ale prioritou evropské spolupráce v jednadvacátém století bude stát se aliancí proti masové imigraci.

V tu se samozřejmě EU nepromění automaticky a čeká nás nepochybně velmi náročná a pravděpodobně i neukončená veřejná debata mezi dvěma extrémními pozicemi: představou, že si Evropa může udržet absolutní otevřenost vůči všem, kteří chtějí přijít, a iluzí, že je možné dosáhnout nulové imigrace tím, že se jen oplotíme a izolujeme. Oba přístupy jsou mylné a nebezpečné. Masovým migračním vlnám následujících desetiletí je totiž potřeba čelit společně v rámci Evropské unie a v úzké spolupráci se státy v našem sousedství. Místo toho, abychom v Česku ztráceli čas nesmyslnými debatami o vystupování z EU, měli bychom vynaložit veškeré úsilí na to, abychom pomohli našim parterům v západních zemích pochopit, že „pevnost Evropa“ není sprostý výraz, ale nutnost pro uchování evropských hodnot a liberální demokracie alespoň na části naší polokoule.