Co to vlastně slavíme 28. října? Den vzniku samostatného československého státu? Státu, který již neexistuje a který od svého založení opakovaně o nezávislost přišel?

Zvláště nyní, když se blíží sté výročí událostí roku 1918 a připravují se oslavy, výstavy a připomínkové akce po celé republice, bychom se měli ujistit, že opravdu víme, co slavíme a jaký to má dnes ještě smysl. Jde jen o formální připomenutí jakési dávno minulé historické události bez vztahu k našemu dnešnímu životu? Anebo je to příležitost oslavit nesamozřejmý fakt, že dnes žijeme ve svobodném a demokratickém státě?

Ano, dnešní Česká republika je přímým pokračováním státu, který tehdy 28. října 1918 vyhlásil svou nezávislost. Ano, dnešní demokratické zřízení založené na svobodných volbách, volné soutěži politických stran a podřízenosti vlády parlamentu přímo navazuje na první republiku. A ano, dnešní systém garance lidských práv a občanských svobod stojí na stejných ideálech, na kterých před sto lety Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci zakládali stát československý.

Čili za to, co dnes máme, do značné míry vděčíme tradici, která byla tehdy založena. To samo o sobě ale ještě není odpovědí na otázku, proč bychom to měli slavit. Vždyť je to přece samozřejmostí, mohli by mnozí namítnout. Zvláště mladí lidé, kteří se narodili pro roce 1990, ani nic jiného než svobodu nezažili. Už 28 let bez přerušení máme samostatný demokratický stát a nic moc nenasvědčuje tomu, že by nám ho chtěl někdo opět vzít.

Ale moment. Opravdu je to tak samozřejmé? Skutečně si můžeme být tak jistí tím, co máme? Při bližším pohledu a hlubším zamyšlení zjistíme, že samostatnost, demokracie a svoboda jsou velmi křehkým výsledkem souhry mnoha okolností, a hlavně vědomého úsilí a často velkých obětí statečných lidí. Totiž, samostatnost, demokracii a svobodu dnes máme díky tomu, že se o ně konkrétní lidé v naší minulosti snažili, bojovali za ně, a dokonce i pokládali své životy.

To samo o sobě si zaslouží oslavu. Ale slavnostní vzpomínkové akce mají ještě jeden význam vedle vyjádření vděčnosti hrdinům našich dějin. Tento druhý důvod úzce souvisí s naší schopností na odkaz našich předků navazovat, pečovat o něj a udržet ho i pro příští generace. Oslavy 28. října by měly být zejména spojeny s uvědoměním, jakou pro nás samostatnost, demokracie a svoboda mají hodnotu. Proč o ně vlastně stojíme a proč si je chceme udržet navzdory různým alternativám, které jsou nám nabízeny a které jsme v minulosti i zažili? Zejména mladí lidé, kteří se do svobodného státu už narodili, by měli mít možnost si na tyto otázky odpovědět.


Samostatnost a humanita

Začněme se samostatností. V minulosti si jí náš národ mnoho neužil. V 19. století usiloval o nezávislost na habsburské Vídni, které se mu nedostalo. Za druhé světové války jsme byli v područí nacistického Berlína. Následovala ideologická a později i vojenská okupace Sovětským svazem, řízená z Moskvy.

Po nezávislosti člověk či národ touží zvláště, pokud je vystaven útlaku. Ale i když jsou podmínky snesitelné, je touha po samostatnosti přirozená. Přece nikdo nechce zůstat v postavení nesvéprávného dítěte, o jehož osudu rozhoduje někdo jiný. S takovou samostatností ale přichází i odpovědnost za rozhodnutí, která teď národ může činit sám za sebe. Už se nemůže vymlouvat na nechtěná nařízení, která přicházejí zvenku.

Samostatnost a z ní plynoucí odpovědnost má hodnotu sama o sobě. Ale opravdového smyslu získává, až když národ ví, čím ji chce naplnit. Když má nějaký plán, nějaký program a cíl, kterého chce dosáhnout a který mu poručnický režim odpíral. Pokud společnost takový cíl nemá, zažije po získání samostatnosti jakousi kocovinu a dezorientaci. „Nezávislosti bylo dosaženo, ale co teď s ní.“ Patrně něco takového prožívá nyní česká společnost, která se osvobodila od komunistické diktatury a naplnila svou vizi návratu do Evropy, a teď úplně neví, co se sebou.

Zřejmě právě proto Masaryk vždy zdůrazňoval, že nezávislost není konečný cíl, ale pouze prostředek k naplňování národního programu. V České otázce již v roce 1895 psal: „Samostatnost neudrží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost – spasí nás mravnost a vzdělanost; i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního.“ Masaryk původně ani neusiloval o oddělení českých zemí od Rakouska-Uherska. Dovedl si představit smysluplný rozvoj české společnosti v rámci monarchie. Za rozbití habsburské říše začal s rozhodností bojovat až ve chvíli, kdy ztratil naději, že by se mohla vydat cestou opravdu liberální demokracie. Fakt, že žádný jiný z nástupnických států nebyl schopen mezi válkami svobodnou demokratickou společnost založit a udržet, dokazuje, že se nemýlil.

Jaký tedy je, nebo by měl být náš český národní program, kterým bychom samostatnosti našeho státu dali smysl? Přestože dnes tak nějak tápeme, Masaryk to před sto lety při budování první republiky formuloval naprosto jasně: „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český. […] Ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl.“

To, co už dnes tak jasné a srozumitelné není, je význam oné humanity, o které Masaryk tehdy tolik mluvil. Zvláště nyní uprostřed vyhrocených vášní – kdy se jednotlivé skupiny v naší společnosti hanlivě častují nálepkami jako pravdoláskaři, sluníčkáři či vítači, nebo naopak odmítači, xenfobové a fašisti – je důležité Masarykův pojem humanity správně pochopit, abychom neupadli do stereotypu, v jakém takový výraz dnes nejčastěji chápeme.

Humanitu Masaryk velmi jednoduše chápal jako lásku k člověku, lásku k bližnímu svému. Ne jako naivní sentiment hlupáka, který se nechá každým přechytračit a zotročit, ale jako sebevědomý a odvážný postoj hrdiny, který si upřímně přeje prospívat sobě stejně jako ostatním a který je připraven překonávat své slabosti a sebelítost a každým dnem být o něco lepším člověkem. Že je to hezká životní filozofie pro jednotlivce, ale ne pro stát nebo národ? Ale stát tady přece máme od toho, aby jednotlivcům vytvořil ty nejlepší podmínky ke svobodné seberealizaci, k uskutečnění svých snů a osobních ambicí. Alespoň tedy stát v tom humanistickém pojetí.

O to tehdy Masarykovi šlo, když český národní program definoval jako humanitu: Šlo mu o to, že cílem samostatnosti českého národa a jeho politického, právního, hospodářského a sociálního uspořádání je utváření dobrého lidského společenství, kde má každý občan dostatek prostoru pro to, aby mohl svobodně usilovat o své osobní štěstí, ať už si ho pro sebe definuje jakkoliv.

Opakem humanity, která vnímá každého jednotlivce jako důstojného člena společnosti obdařeného právy i povinnostmi, je totalita, která individua vnímá jen jako bezvýznamné části celku. Protikladem humanity je i autokracie, jež osobní svobody omezuje a jednotlivce pojímá jako pouhé prostředky v rukách vládce.

Znovu je ale potřeba zdůraznit, že humanita není slabost a strach, ale síla a odvaha vidět v každém člověku potenciál lidského rozvoje. Sám Masaryk znal ze svých přednášek a debat s občany úšklebky cyniků a rádoby protřelých chytráků. Těm říkával: „Humanita není totožná s pacifismem za každou cenu, s pacifismem pasivním. Válka obranná je mravně dovolená a nutná.“ Masaryk svým vlastním příkladem, kdy se postavil do čela československých zahraničních legií a de facto vybojoval naši nezávislost, ukázal, jak prakticky a nesentimentálně humanitu chápal. Láska k člověku pro něho nebyl ani lhostejný postoj, který se vylučuje se zdravým vlastenectvím. Masaryk jasně říkal: „Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu; mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné.“

V kontextu aktuální situace masarykovská humanita rozhodně neznamená bezmyšlenkovité přijímání všech migrantů, kteří se do Evropy snaží dostat. Humanita znamená odmítnutí nenávisti a násilí, ale vyžaduje také odvahu hledat skutečná a dlouhodobě udržitelná řešení dnešní migrační krize. A ta samozřejmě vyžadují efektivní pomoc opravdovým uprchlíkům ještě předtím, než se vydají na nebezpečnou cestu přes moře do Evropy.

Humanita neznamená ani naivní toleranci nenávisti, omezování osobní svobody, lidské důstojnosti a rovnoprávnosti pod pláštíkem náboženských práv. Naopak, v dnešní Evropě humanitní program znamená rozhodné potírání islámského extremismu a radikalizace.

Sto let poté, co český národní program formuloval Masaryk, se k němu výslovně přihlásil i Václav Havel. V roce 1993 prohlásil: „Naším národním programem nemůže být pouze naše národní existence. Musí jím být dobré lidské činy.“ Na jiném místě Havel dodává: „Masaryk nejednou vysvětloval, že naše otázka je otázkou lidskou. Chtěl tím říct, že nejlepším a vlastně jediným možným národním a státním programem je vytvářet dobré lidské společenství.“

Tak to je tedy smysl naší samostatnosti, vytvářet dobré lidské společenství. Ale shodnou se dnes na tom všichni občané? Je to odpověď, které bychom se dočkali od náhodných kolemjdoucích, od předsedů politických stran či snad stávajícího prezidenta republiky? Obávám se, že nikoliv. Ale humanita a dobré lidské společenství není naším národním programem proto, že bychom jich už dosáhli, nebo že bychom je měli stále na paměti a vědomě k nim každý den směřovali. Jsou naším programem a úkolem právě proto, že je ještě nemáme, že jsou stále v rovině našich cílů a snů. A na sny – jak známo – člověk přece snadno zapomíná, pokud si je vůbec pamatuje.

Naše moderní dějiny jsou vlastně příběhem o tom, jak o humanitě a dobrém lidském společenství sníme, probojováváme se k nim, přibližujeme se, abychom se za chvíli zase vzdálili a znovu po nich začali toužit a snít o nich.

Někdo by mohl namítnout, že humanita není českým národním programem, že to pouze Masaryk a Havel chtěli, aby jím byla. Ale žádný významný polistopadový politický představitel nezformuloval nějakou alternativu. Naopak, všichni se na Masaryka a jeho ideály, které položil do základů našeho státu, otevřeně a často odkazují. Žádný z předních ústavních činitelů humanitu jako český národní program nezpochybnil a nenavrhnul místo ní odlišný cíl našeho směřování. Patrně o tomto našem programu dnes tolik veřejně nemluvíme, ale českým národním cílem a smyslem naší samostatnosti humanita nepochybně zůstává.

Ještě tedy zhodnocení dnešní situace: Je naše státní samostatnost momentálně něčím ohrožována? Stahují se snad na obzoru zlověstná mračna a brojí proti nám nějaká mocnost, která by naši vládu chtěla podřídit svým rozhodnutím? Přestože bezpečnostní architektura Evropy se s ruskou anexí Krymu a agresí na východní Ukrajině otřásla v základech, nezdá se, že by nezávislost České republiky dnes kdokoliv přímo ohrožoval. S našimi sousedy máme ty nejlepší vztahy v historii a pevné ukotvení v Evropské unii a Severoatlantické alianci, které ctí a chrání svrchovanost a územní integritu svých členů, nám zajišťují ty nejlepší vyhlídky na pokračování samostatnosti, jakým jsme se kdy mohli těšit. Ani žádný z relevantních domácích politických hráčů otevřeně nevyzývá ke vzdání se samostatnosti a podřízení se nějaké cizí mocnosti. Že bychom se tedy konečně dočkali oněch padesáti let nerušeného vývoje, které si Masaryk pro republiku přál?


Demokracie

Pojděme se teď podívat na druhou z trojice hodnot, kterou nám do vínku dali hrdinové 28. října: demokratické zřízení. Neboli politický systém založený na všeobecných, rovných a svobodných volbách, volné soutěži politických stran a podřízenosti vlády parlamentu. Esencí zastupitelské demokracie je možnost všech členů společnosti podílet se na výběru těch, kteří vládnou. Naopak autokracie se vyznačuje tím, že je možnost volby občanů více či méně omezena.

Formálně se dnes jako demokracie tváří skoro všechny státy světa, ovšem volby, politické strany a parlamenty jsou v řadě z nich jen kamufláží, zastírající fakt, že moc v rukou třímá jedna klika či jediný diktátor, který potřebami vlastních obyvatel upřímně pohrdá. Demokracie jsou v rozhodování většinou těžkopádnější, ale to právě proto, že musí zohlednit zájmy různých skupin svých občanů, na které se v autoritářských státech snadno zapomíná.

Demokracie jistě není dokonalý nástroj k rozhodování ve společnosti, ale je nepochybně ten nejlepší, který známe. A demokratům v naší historii můžeme být opravdu vděčni za to, že právě tuto formu vlády vtělili do naší národní tradice. Jiné státy ve střední a východní Evropě takové štěstí neměly a dodnes se potýkají s nestabilitou svých ústavních pořádků.

Přestože někteří čeští politici dnes s oblibou balancují na hraně ústavnosti a od jiných můžeme zaslechnout slova zpochybňující demokratické instituce – například, že parlament je žvanírna – nikdo si otevřeně nedovolí vyzývat k jejich odstranění. To ovšem neznamená, že si to někteří ve skrytu duše nepřejí. Každopádně nelze tvrdit, že by naše demokratické zřízení bylo aktuálně ohroženo.


Svoboda

A konečně poslední z trojice hodnot, jejichž tradice sahají do roku 1918: svoboda. Svoboda nikoliv ve smyslu nezávislosti státu, o které jsme již pojednali, ale ve smyslu svobodné společnosti, ve které jsou chráněna lidská a občanská práva a garantována osobní svoboda, lidská důstojnost a rovnoprávnost. Je to právě tento rozměr našeho ústavního uspořádání, který náš režim povyšuje z pouhé procedurální demokracie na opravdovou liberální demokracii. A je to také právě tento aspekt, který je nekřehčí a nejzranitelnější. Zpravidla se stává první obětí při nástupu autoritářů a autokratů.

Proč by také ne, vždyť svobodní a sebevědomí občané jsou největší překážkou uzurpování moci v jediném centru. Když se podíváme do naší vlastní historie i kolem sebe v dnešním světě, zjistíme, že první místa na jídelníčku mocichtivých autoritářů vždy tvoří tyto tři položky: nezávislá média, nevládní organizace a politická opozice. Zkrátka ti aktéři, kteří mají sílu kroky lačných autoritářů kontrolovat a veřejně zpochybňovat.

A proto i když jsou nám nesympatické výstupy některých médií, nevládek či opozičních stran, měli bychom mít na paměti, že ony jsou ve svém důsledku ochranou i naší vlastní svobody před autoritáři a centralisty dychtícími po koncentraci své moci. Žádný autokrat totiž nekončí potlačením svých přímých oponentů, ale pokračuje represí v duchu rčení: „Kdo není s námi, je proti nám.“ V takovém ovzduší pak už není příliš prostoru pro svobodou seberealizaci, natož k vytváření dobrého lidského společenství.

Jelikož nám aktuálně nehrozí, že bychom přišli o samostatnost a nikdo významný otevřeně nenavrhuje odstranění parlamentu či zrušení politických stran, zůstává nejranitelnějším místem našeho státu právě svobodná společnost. Vůči verbálním útokům proti ní bychom měli být nejvíce ostražití.


Jak si je udržet

Jako společnost máme před sebou spoustu nedořešených problémů v oblasti hospodářské, sociální i bezpečnostní a shoda se nám nehledá zrovna snadno. O to důležitější je, abychom měli něco, něco základního, na čem se můžeme všichni shodnout.

Shodněme se tedy na tom, že samostatnost, demokracii a svobodu si chceme uchovat. Že to je základ a předpoklad řešení dílčích problémů a vytváření onoho dobrého lidského společenství. Shodněme se na tom, že i když naši političtí představitelé budou vyvádět sebehroznější věci a budeme s nimi jakkoliv nespokojeni, nebudeme volat po změně režimu, po odstranění demokracie a parlamentu, ale pouze po výměně konkrétních politiků či politických stran.

Jak říkal Masaryk v Hovorech s Karlem Čapkem: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“ A pokračoval: „Říká se například: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne: parlament je volen voličstvem – kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně? Starý režim.“ Za první republiky byla veřejnost nespokojena s politikou podobně, jako jsme my dnes. Korupce, skandály, lži. To všechno trápilo naše předky stejně, jako to štve dnes nás. Lékem na to však není vzdát se demokracie, ale lépe dohlížet na naše volené zástupce. Věnovat více úsilí a času zájmu o politiku a veřejné záležitosti. Protože ono se to – jak dobře víme – samo neudělá. Vykašlat se na politiku, nebo dokonce volat po vládě silné ruky, to jenom znamená dát zelenou všelijakým šíbrům a prospěchářům, pro něž zachování svobody je to poslední, oč by jim šlo.

Co to tedy slavíme toho 28. října? Naši samostatnost, demokracii a svobodu, které nám před sto lety vydobyli naši hrdinové, díky kterým dnes můžeme na těchto hodnotách stavět. Asi nejlepší způsob, jak oslavíme jejich úspěšné úsilí, je ten, že v něm budeme svým drobným dílem pokračovat, podle svých schopností a možností. Třeba jen tím, že pro nás zájem o politiku neskončí účastí u voleb. Tím, že budeme sledovat, jak si naši představitelé počínají při plnění svých předvolebních slibů. A tím, že když budeme mít pocit, že překračují hranice ústavnosti nebo se zpronevěřují ideálům našeho státu, nenecháme si to pro sebe, ale napíšeme svým voleným zástupcům, nebo je přímo navštívíme v kanceláři jejich volebního obvodu.

Protože pouze aktivním přístupem – tím, že nerezignujeme na účast ve veřejném životě – si můžeme uchovat samostatnost, demokracii a svobodu – a konečně i přispět k vytváření našeho dobrého lidského společenství.


Esej byla napsána a namluvena pro pořad Radiokniha Českého rozhlasu Plus. Podcast ke stažení zde:
http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/radko-hokovsky-28-rijna-mame-co-slavit--1765085