Blízký východ: kde domov můj?
Promítací sál Městské knihovny na pražském Mariánském náměstí hostil včera nejen tuzemskou premiéru pozoruhodného filmu Ester Gouldové Volání/Shout, ale poté i panelovou debatu o životě mladých Arabů na Izraelem okupovaných územích, kterou společně s lidmi z festivalu Jeden svět (v jehož rámci byl film promítán) připravilo i Aktuálně.cz.
Na co se dívalo a o čem později hovořilo: Ezat a Bayan se narodili v té části Golanských výšin, kterou okupuje Izrael. Rodiče pocházejí ze Sýrie a největším snem obou mladíků je vydat se do země svých předků. Každý den na skále u syrsko-izraelských hranic sní o životě na druhé straně. Z Golanských výšin může jednou za rok odjet na pět set studentů studovat do syrského do Damašku. Deset měsíci pak nesmějí překročit hranice zpět a vracejí se domů až na „prázdniny“. Když mají volno, někteří i jednou týdne jezdí k demilitarizované zóně a volají na sebe s příbuznými, mávají si. Je to jediný způsob, jak se vzájemně vidět.
V Damašku si studenti vytváření nové citové vazby a vlastně nový domov a po ukončení studia stojí před rozhodnutím, zda zůstat v Sýrii a nikdy už nevidět svou rodinu, nebo se vrátit na Golanské výšiny a nikdy už nevycestovat do „svobodné Sýrie“.
Debatu, kterou moderovala islamoložka Zora Hesová (má svůj blog i na Aktuálně.cz), pojmenovali její organizátoři Blízký východ: kde domov můj? a o své názory se v ní podělili lidé, kteří znají tento výbušný region jako v této zemi málokdo - Marek Čejka z Ústavu mezinárodních vztahů, Irena Kalhousová z Pražského institutu bezpečnostních studií (též má blog na Aktuálně.cz) a Syřanka Chaimaa Youssef, která má v Praze arabskou jazykovou školy Arabesque.
Rozhovor s režisérkou i některými účastníky debaty pořídil fotograf Aktuálně.cz Ondřej Besperát.
Režisérka nakonec prozradila, že jeden z chlapců se už do Damašku nevrátil, zůstal na Golanských výšinách, druhý stále studuje v Damašku herectví. Film natáčely dva týmy, jeden v Sýrii a druhý na okupovaném území. K hranicím se však prakticky nikdy nedostaly.
Recenze některých filmů z letošního festivalu Jeden svět, které napsali redaktoři, spolupracovníci i blogeři Aktuálně.cz, si můžete přečíst na stejnojmenné stránce.
Na co se dívalo a o čem později hovořilo: Ezat a Bayan se narodili v té části Golanských výšin, kterou okupuje Izrael. Rodiče pocházejí ze Sýrie a největším snem obou mladíků je vydat se do země svých předků. Každý den na skále u syrsko-izraelských hranic sní o životě na druhé straně. Z Golanských výšin může jednou za rok odjet na pět set studentů studovat do syrského do Damašku. Deset měsíci pak nesmějí překročit hranice zpět a vracejí se domů až na „prázdniny“. Když mají volno, někteří i jednou týdne jezdí k demilitarizované zóně a volají na sebe s příbuznými, mávají si. Je to jediný způsob, jak se vzájemně vidět.
V Damašku si studenti vytváření nové citové vazby a vlastně nový domov a po ukončení studia stojí před rozhodnutím, zda zůstat v Sýrii a nikdy už nevidět svou rodinu, nebo se vrátit na Golanské výšiny a nikdy už nevycestovat do „svobodné Sýrie“.
Debatu, kterou moderovala islamoložka Zora Hesová (má svůj blog i na Aktuálně.cz), pojmenovali její organizátoři Blízký východ: kde domov můj? a o své názory se v ní podělili lidé, kteří znají tento výbušný region jako v této zemi málokdo - Marek Čejka z Ústavu mezinárodních vztahů, Irena Kalhousová z Pražského institutu bezpečnostních studií (též má blog na Aktuálně.cz) a Syřanka Chaimaa Youssef, která má v Praze arabskou jazykovou školy Arabesque.
Rozhovor s režisérkou i některými účastníky debaty pořídil fotograf Aktuálně.cz Ondřej Besperát.
Režisérka nakonec prozradila, že jeden z chlapců se už do Damašku nevrátil, zůstal na Golanských výšinách, druhý stále studuje v Damašku herectví. Film natáčely dva týmy, jeden v Sýrii a druhý na okupovaném území. K hranicím se však prakticky nikdy nedostaly.
Recenze některých filmů z letošního festivalu Jeden svět, které napsali redaktoři, spolupracovníci i blogeři Aktuálně.cz, si můžete přečíst na stejnojmenné stránce.