Reportér Aktuálně.cz vydal knihu o zákulisí sovětské invaze do Afghánistánu

Už od čtvrtka můžete na pultech knihkupectví (anebo v internetových katalozích) najít knihu, pod níž je podepsán náš kolega; reportér zahraniční rubriky Aktuálně.cz Martin Novák.
Vydal se na pole literatury faktu a pro nakladatelství Epocha, které vydává edici "Polozapomenutých válek", připravil obsáhlou studii sovětské okupace Afghánistánu.

Ač se invaze do hornatého asijského státu odehrála poměrně nedávno, málokdo si uvědomuje, jak ve svých důsledcích ovlivnila dění na mnoha místech planety. Přispěla ke konci studené války, k rozpadu východoevropského komunistického bloku, a nakonec i k rozpadu samotného Sovětského svazu. Zároveň porodila globální teroristickou organizaci, jakou je dnes Al-Káida, a tak přispěla ke vzestupu nekompromisních radikálních islamistů, kteří v dnešním světě – nejen v tom islámském – představují nepřehlédnutelný fenomén, píše Martin Novák v úvodu.

Pro svou prvotinu, která nese název Džihád proti Kremlu - Sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy, sbíral postřehy jak v odborném tisku v Rusku či Bělorusku, tak přímo v afghánském terénu. V Afghánistánu jako novinář pracoval, stejně jako v řadě dalších islámských zemí. Kniha obsahuje i jeho osobní zážitky a rozhovory z těchto reportážních cest.

Redakce Aktuálně.cz je ráda, že vám může nabídnout na svém blogu několik ukázek.



...Události v Herátu poprvé odkryly nenávist, kterou řada Afghánců k novému režimu cítila. Lidé vyzbrojení vším, co mohlo být použito jako zbraň, zabíjeli místní komunisty a všechny, kdo se nějakým způsobem angažovali v novém režimu. Rozlícený dav se pak vrhl na ubytovnu, kde žily desítky sovětských poradců s rodinami. Některé stáhli zaživa z kůže, jiné nabodli na řeznické háky a nosili je ulicemi města jako trofeje. Vzbouřenci ovládli Herát na několik dnů, vláda nad ním ztratila kontrolu.
Kábulští vůdci poprvé propadli panice, že se nemusejí udržet. Tarákí v telefonickém rozhovoru žádal sovětského premiéra (oficiálně označovaného jako předseda Rady ministrů SSSR) Alexeje Kosygina o pomoc. Vyzval jej, aby Sověti poslali letadla a tanky s vojáky pocházejícími ze středoasijských republik SSSR. Z Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu.
„U nás lidé těchto etnik také žijí, tak je převlečte do našich uniforem a nikdo nic nepozná,“ žádal Tarakí.
„Domnívám se, že celou věc poněkud zjednodušujete,“ odpověděl Kosygin. Slíbil ale zesílené dodávky zbraní, což se ještě na konci března stalo. Afghánská armáda dostala obrněná vozidla, tanky, bojové helikoptéry. Sice početně krvácela útěky dezertérů, ale o zbraně nouzi neměla. Afghánští komunisté věděli, že pokud ukáží slabost a nerozhodnost, nepřítel toho využije. A rozhodli se brutalitu přebít ještě větší brutalitou.
K Herátu vyrazily v jižním směru z Kandaháru pozemní jednotky a velení letectva povolalo bombardéry. Rozkaz zněl: za každou cenu vyrvat Herát z rukou rebelů. Spojená pozemní a letecká ofenziva stála po několika dnech život mnoha tisíc – odhadem až dvaceti tisíc – obyvatel města. Z centra starobylé architektonické perly zbyly ruiny. Jako by se po mnoha staletích oživila vzpomínka na rok 1222, kdy Čingischán nechal přes 150 tisíc obyvatel Herátu bez milosti zmasakrovat, přežilo tehdy jen několik stovek lidí...




...Bitva o palác začala deset minut před půl osmou večer. První rakety dopadly na západní stranu budovy. Amína chránilo několik stovek příslušníků prezidentské gardy. Rozhodli se, že se nevzdají. Rozhořely se těžké boje. Přitom sám prezident měl přerušené spojení s okolním světem a netušil přesně, co se děje. Zpočátku se prý domníval, že jde o útok islámské opozice, anebo o převrat uvnitř strany, kterým se chtějí dostat k moci stoupenci svrženého a zavražděného Tarakího.
Sověti nepočítali s tak velkým odporem. Nebyli připraveni na to, co je čeká a dlouho se jim nedařilo dostat se dál než za hlavní vchod do budovy. Ohlušující zvuk střelby a granátů se podle Hasana Kakára rozléhal celým městem. Lidé stoupali na střechy domů, aby se pokusili zahlédnout, co se děje.
Uprostřed zuřivého dobývání paláce se dopustil pro něj tragické chyby velitel zásahu plukovník Grigorij Bojarinov. Ještě před začátkem zteče vydal rozkaz, aby ostřelovači připravení venku pálili po každém, kdo vyjde z budovy. Zřejmě na rozkaz sám na chvíli zapomněl, protože vyšel na venkovní vstupní schodiště, aby přivolal dovnitř další posily. Jeho muži ale uposlechli rozkazu, a protože v rychlosti nepoznali, o koho jde, nemilosrdně ho skosili. První vyšší šarži, která zahynula v Afghánistánu, tak měli na svědomí sami sovětští vojáci. Plukovník byl také prvním, kdo v této válce dostal doma vyznamenání. Titul Hrdina Sovětského svazu in memoriam.
Skon Bojarinova zvedl dobývajícím vojákům adrenalin a začali bezhlavě pálit a útočit jako šílení. Bojovalo se místnost po místnosti, chodba po chodbě, schod po schodu. Po několika hodinách nakonec obránci už značně poničeného paláce kapitulovali. Amína usmrtily střepiny granátu, který dopadl do jeho ložnice. Přesto ho pak jeden z vojáků pro jistotu ještě dvakrát střelil z bezprostřední blízkosti do hlavy.
V pořadí třetí afghánský prezident byl v úřadě rekordně krátkou dobu. Ode dne, kdy zavraždil svého předchůdce Tarakího, do 27. prosince, kdy zahynul sám, uplynulo jen 79 dní. To nestačí ani na onen známý nelichotivý titul zimní král. Afghánistán připomínal ani ne tak banánovou, jako spíš převratovou republiku. Tři puče a tři zabití prezidenti během šesti let. Spolu s Amínem zahynuli i dva jeho nejstarší synové. Přežila manželka, nejmladší syn, dvě dcery a jediný vnuk. Téměř všichni ozbrojení obránci zahynuli. Sověti je narychlo naházeli do masových hrobů v kopci za palácem. V dalších letech patřilo toto místo do zakázané zóny, kam nikdo nesměl vstoupit. Palác Tadžbeg byl zničen...


...Rok 1984 byl z hlediska ztrát pro armádu nejhorší. Padlo 2343 vojáků. Každý z nich se domů vracel speciálně upraveným dopravním letounem Antonov An-12, morbidně přezdívaným černý tulipán.
Mezi nimi například plukovník Lobačevskij, který se účastnil útoku na pevnost mudžáhidů u města Chanábád. Jeho smrt si zapsal do deníku kolega major Novikov. Podle něj Lobačevskij vedl zteč na rovině v rýžovém poli, kde široko daleko nebylo možné se nikde skrýt. Velitel dostal zásah do prsou, skácel se k zemi a ještě stihl říci do vysílačky: „Dovolte mi ukončit hlášení, právě jsem byl zabit.“
Pilot helikoptéry Jurij Vladikin ve svém deníku popisoval těžkosti při vyzvedávání ostatků padlých kamarádů. Mudžáhidové se často chtěli těl sovětských vojáků zmocnit pro případné vyjednávání a zuřivě se snažili překazit pokusy o dohledání a vyzvednutí sovětských obětí. Vladikin popsal takto jednu z akcí, kde měl s dalšími vojáky za úkol najít a přivézt ostatky posádky shořelého vrtulníku: „Měli jsme za úkol vyzvednout těla posádky velitele vrtulníku MI-8 plukovníka Šinnikova. Jejich stroj se zřítil a shořel vysoko v horách. Ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k ohořelým tělům,vybuchl pět metrů od nás granát. Od hlavy až k patě nás zasypaly ostatky tříčlenné posádky, pro které jsme přijeli. Moje kombinéza pak ještě další tři dny páchla jakoby po smaženém mase. Obávám se, že na tenhle zážitek nikdy nezapomenu.“
Zle se vedlo řadě vojáků, kteří padli do zajetí. Nenávist a touha po pomstě za prožité utrpení vedla povstalce k nezřízené krutosti. Trestem pro zajatce bývalo uříznutí penisu nebo mučení, známé jako „svlékání trička“. Oběti zaživa nařízli kůži v pase a pak ji stahovali až přes hlavu. Ovšem sovětští vojáci postupovali obdobně. Je zaznamenáno několik případů, kdy nejen ozbrojené protivníky, ale i civilisty zaživa polili benzinem a zapálili.
Přibylo i živých, ale navždy postižených obětí války. Za rok 1985 hlásila polní nemocnice v Bagrámu 264 amputací končetin sovětských vojáků...


...Bylo ale zjevné, že mezi Washingtonem a Islámábádem nastává ochlazení. V Kongresu, CIA i na americkém ministerstvu zahraničí začaly nabývat na síle hlasy, že po zhroucení komunismu ve východní Evropě a změnách v Sovětském svazu by nepřítelem v Afghánistánu měli být místo Nadžíbulláha spíše islámští fundamentalisté Hekmatjár, Sajjáf a další.
CIA vypracovala zvláštní zprávu, v níž poprvé konstatovala, že velká část afghánského obyvatelstva má z vítězství mudžáhidů obavy. A Bílý dům začal mít v době vlády George Bushe staršího (od ledna 1989) opět výhrady k pákistánskému jadernému programu, což v Reaganově éře nebylo. Poprvé si také Američané začali uvědomovat, koho mezi jinými podporovali. Hekmatjár začal Spojené státy otevřeně napadat. Tvrdil, že se spolčily se Sověty proti islámu a že ho CIA chce zavraždit. Odpor a nenávist velké části rebelů vůči USA – dříve z pragmatických a zištných důvodů skrývané – vyplouvaly na povrch.
Po odchodu Sovětů se stala viditelnější přítomnost muslimských radikálů z celého světa na afghánsko-pákistánské hranici. Z tisíců dobrovolníků, kteří v osmdesátých letech dorazili do Péšaváru z různých koutů islámského světa (od Maroka až po jižní Filipíny), někteří zůstávali a v provincii Paktíja na dobytém území zakládali zhruba od roku 1989 první výcvikové tábory. Do tohoto období a těchto míst tak spadají prvopočátky Al-Káidy.
Usáma bin Ládin byl už tehdy hlavně v Pákistánu a Perském zálivu díky afghánské válce poměrně známou osobností. Výstavba táborů byla především jeho práce. V roce 1984 založil v Péšaváru instituci nazývanou zjednodušeně Afghánský úřad či Afghánská kancelář. Poskytoval veškerý servis dobrovolníkům, kteří přicházeli bojovat proti Sovětům. Ubytování, výzbroj, lékařskou péči. Dostával peníze od saúdskoarabské zpravodajské služby a dával nemálo
také z vlastní kapsy. Pomáhal stavět ubytovny, upravovat jeskyně a další úkryty. Spolufinancoval provoz islámských škol, do kterých chodily děti afghánských uprchlíků. O peníze nouzi neměl. Jak už bylo naznačeno ve druhé kapitole, byl synem stavebního magnáta Muhammada bin Ládina, který v Saúdské Arábii vybudoval obrovské podnikatelské impérium a díky přátelství s královskou rodinou dostával ty nejlukrativnější a největší zakázky.
Muhammad pocházel z chudé rodiny z Jemenu a v Saúdské Arábii začínal kariéru jako přístavní dělník. Ale jeho třiapadesát dětí, které měl s mnoha manželkami, už nedostatkem nikdy netrpělo. Usáma se k afghánskému džihádu dostal přes svá studia ekonomie a managementu v Džiddě.
Postaral se o to, že většina zahraničních bojovníků přišla ze Saúdské Arábie. Vláda v Rijádu je aktivně podporovala. Například státní letecká společnost Saudi Arabian Airlines dávala zájemcům o účast v afghánském džihádu na letenky takové slevy, že byly téměř zadarmo.
Hodnověrně není doloženo, že by se Usáma bin Ládin přímo účastnil bojů. Zprávy o tom, jak odvážně čelil sovětské palbě ke konci války nebo jak dokonce přežil útok chemickými zbraněmi jsou patrně jen mytologií jeho obdivovatelů. Kalašnikov, který třímá na některých fotografiích a videozáznamech z Afghánistánu, měl údajně ukořistit sovětskému vojákovi, kterého sám zastřelil. I to ale nejspíše bude jen fikce. Usámovi stál už tehdy po boku pozdější muž číslo dvě...


...Na konci roku 2001 to na chvíli vypadalo, že studená válka je skutečně minulostí a Rusové s Američany ohledně Afghánistánu nevídaně spolupracovali. Bush požádal Kreml, aby se k jeho „válce s terorismem“ připojil. Ruský prezident Vladimir Putin, který na Silvestra 1999 nahradil ve funkci Borise Jelcina, si vzal čas na rozmyšlenou. Několik dní trávil v Soči na břehu Černého moře.
Po návratu do Moskvy 22. září zatelefonoval Bushovi. Jeho odpověď byla kladná. Rusko umožnilo Američanům využívat svůj vzdušný prostor, souhlasilo s vybudováním americké základny v Uzbekistánu a dál poskytovalo zbraně Severní alianci, která se stala vnitroafghánským spojencem USA a hrála důležitou roli při svržení Talibanu.
Britský novinář a moskevský zpravodaj deníku Financial Times Andrew Jack k tomu poznamenal: „Rusové po desetiletí naleptávali stabilitu Afghánistánu, a pak mu vnutili krvavou válku. Američané podporovali islámský fundamentalismus jako protiváhu komunismu. Teď se obě velmoci ve finále spojily, aby uklidily tu spoušť, kterou tady za sebou zanechaly.“
Co se týká Putina, ten údajně v soukromí ostře kritizoval vyslání sovětských vojáků do Afghánistánu. Tvrdí to alespoň Vladimír Usolcev, který s Putinem v osmdesátých sloužil na rezidentuře KGB v Drážďanech. Budoucí prezident totiž začal svoji kariéru právě v KGB v roce 1975 a s diplomatickým krytím byl v srpnu 1985 přidělen na sovětský konzulát do Drážďan. Usolcevovi prý tehdy v saské metropoli mezi čtyřma očima říkal, že válka v Afghánistánu je „nesmyslná a zločinná“ a velmi se při tom rozčiloval.
Možná i proto Putin na konci roku 2001 jednoznačně vyloučil přímé nasazení ruských vojáků. „To by nic nepřineslo nám ani vám,“ uvedl.
Rusové Pentagonu předali některé mapy Afghánistánu a zpravodajské informace. Ex-post vyšlo z amerických zdrojů najevo, že byly většinou zastaralé nebo nepřesné a příliš Američanům nepomohly.
Ne všichni byli souzněním Moskvy a Washingtonu nadšení. Ministr obrany Sergej Ivanov nesouhlasil s poskytnutím základny v Uzbekistánu, protože podle něj toho USA zneužijí k trvalému uchycení se ve Střední Asii. Nacionalista a populistický předák Liberálně-demokratické strany Vladimir Žirinovskij volal po otevřené podpoře Talibanu, zatímco armádní špičky doporučovaly opatrnější, spíše neutrální postoj...