Divím se, že někteří občané a voliči zemí západní civilizace, tedy i ČR, stále ještě tolerují a neženou k odpovědnosti nejen pravicové partaje (u nás třeba ODS a Kalouskův projekt s jepičím životem, TOP09), které na jednu stranu trvale vystupují proti jakékoliv efektivní „prorodinné“ politice a na druhou stranu klidně tvrdí, že nejsou a nebudou lidi a tak by prý ekonomice prospěla neselektivní, de facto masová imigrace, navíc jakékoliv povahy, jakou vidíme na západ nebo jihozápad od nás.

V poslední době to byl Giuseppe Conte, premiér údajně „extrémistické a populistické“ italské vlády, který v duchu výše uvedeného, sobeckého a „bruselského“ argumentu, přes ČT, dával Babišovi lekci, že i on by měl, stejně jako jeho západoevropské protějšky, takovou nevýběrovou imigraci – „v zájmu české ekonomiky“ – podporovat. Babiš Contemu trpělivě a věcně vysvětlil, že ani v době momentální hospodářské konjunktury česká ekonomika a firmy podobnou imigraci nepotřebují. Na volná místa, která nejsou obsazena místními, firmy vyhlašují konkurzní řízení a jakýkoliv cizinec, pokud má požadované kvalifikace, se může přihlásit.



Oproti tomu, typický západní politik, nedávno třeba socialista Sanchez, který přijal Itálií odmítnuté ilegály, to světu a svým občanům zdůvodnil tím, že „nejsou lidi“ a „je potřeba nové krve“. Jak to mohou především Španělé, jeho spoluobčané, snášet, když země, i za celoevropské konjunktury, trpí 16% nezaměstnaností? A ve věkové skupině 19 až 25 let, tedy také věku typického ilegálního vetřelce do EU, je míra nezaměstnanosti pro nás neuvěřitelných 34%!

Argument, že „nebudou lidi“, aby platili daně na naše penze je ústředním, donekonečna omílaným a veřejnosti do hlav všestranně vtloukaným argumentem na dlouhodobé tolerování - když už ne přímo vítání - masové imigrace jakékoliv povahy. Navíc imigrace je servírovaná coby „jediná možná“ reakce na stárnutí populace. Přitom vyspělé Japonsko se ani náhodou na jakoukoliv imigraci nespoléhá a jeho vlády si ani nedovolí imigraci svým hrdým spoluobčanům navrhnout.

Nevyhnutelnost volby: Buď mít (o něco) víc dětí, nebo (nejen) za děti platit imigrant(k)y

I když přijmeme argument, že „nebudou lidi“ a nebudeme se ptát, zda, i v následujících generacích, daní imigranti nejsou spíše „novými krky“, tedy novými spotřebiteli, než novými, konkurenční schopnost EU vůči USA a ČLR posilujícími páry rukou a mozků, zůstává nabíledni otázka:

Není, nákladově a v konečných, dlouhodobých výsledcích mnohem lepším řešením, aby Evropané sami měli v průměru o něco více dětí? Tedy ze stávajícího průměru EU, 1,6 dítěte na ženu, třeba 2,1 dítěte, potřebných na prostou reprodukci, zachování počtu obyvatel?

To by mohlo kapitány západoevropských korporací, tedy i vlády, načas a možná natrvalo uspokojit, když by přibyly nové deseti milióny konzumentů, kteří by pomáhali vypořádat se s veškerou tou nadprodukcí téměř všeho. Vnitřní trh EU by expandoval, korporátní zisky by se držely nebo i zvýšily, bez dovozu obdobného počtu imigrantů.

Každá Češka, každá Evropanka – a sekundárně jejich partneři, i když zatím jako ženy rodit nedokážou - by se, zejména ti vzdělanější, neb ti mají ještě méně dětí než je průměr vymírající Evropy, měli v úvahách a plánování života sami sebe ptát:

Je pro nás mít (v průměru těch 2,1) dítěte tak nepohodlné a omezující, že raději budeme platit na imigrant(k)y a jejich děti?

Osobně mám dojem, že mít, vychovat a těšit se takovému, o něco vyššímu počtu dětí, je ve všech ohledech i dlouhodobě jednoznačně lepší, výhodnější a nakonec - i z hlediska všemožných nákladů - levnější než to nechávat imigraci.

Evropané – rodiče i jejich děti - také nepotřebují extra náklady na inkluzi, učení se společenským a kulturním návykům Evropy, nepřinášejí nové nemoce, atd. A když si uvědomíme, jak ostatně i sama EU uznává, že zde už máme minimálně 30.000 „radikálů“ a že na sledování každého z nich je v průměru třeba 20 pracovníků bezpečnostních složek na plný úvazek, jakákoliv „výhodnost“ imigrace nad o něco zvýšenou porodnosti Evropanů mizí.

Navíc je i otrlým politikům už jasné, že kromě obětí na životech a zraněných jak teroristických masakrů, tak individuálních útoků jednotlivců, stamilióny Evropanů ztratily, bohužel obecně natrvalo, tradiční pocit bezpečí. Tento problém by se, zvýšenou porodností a zastavením dané podoby imigrace, také dál nezhoršoval.

Průzkumy ukazují, že ženy by si přály, ideálně, kdyby měly možnost, mít v průměru asi 2,5 dítěte. Ale „reálie života“ to srážejí na oněch 1,6 dítěte.

Mezi těmi nežádoucími a negativně působícími „reáliemi“ vidím především:

1) Nedocenění nebo přímo absenci pocitu mezigenerační kontinuity života. Všichni, zejména zase ti vzdělanější, chápou existenční důležitost ochrany životního prostředí, záchrany ohrožených druhů, atd. ale sami ve svém životě klidně, často bezmyšlenkovitě, pod sebou uříznou svoji vlastní „větev“ rodokmenu a stromu života. Svým rodičům, kteří se nikdy nestanou prarodiči, pak sdělí, že místo dětí mají kočku nebo psa.

Důvody a „důvody“ pro život bez toho být matkou či otcem jsou, jak víme, víceré, bohužel, kromě skutečných zdravotních důvodů, všechny tak či onak scestné, vedoucí do slepé uličky, de facto sebevražedné. Navíc, i kdyby celá Evropa, všech jejích 500 milionů lidiček, třeba ze vznešených důvodů „záchrany planety,“ vymřela, celkovou populační explozi na Zemi to nijak neovlivní a nic nezachrání. Jen Afrika, zejména její subsaharská část, se podle OSN „zaslouží“ o zdvojnásobení své populace na více než 2 miliardy (2050) a pak přes 4 miliardy (2100).

2) Zejména mateřství, ale ani rodičovství, nejsou na hodnotovém žebříčku společnosti a typického občana náležitě ceněny. I když je jistě pravdou, že otázka mít nebo nemít děti a kolik, je navýsost věcí soukromou, zejména vymírající národy a civilizace by měly dbát o to, aby tato existenciální otázka byla náležitě vážně brána a její náprava všestranně podporována.

3) Falešný dojem, že mít a vychovat dětí je dnes těžší než v minulosti, zdá se být primární zábranou nápravy a zastavení vymírání. Doufám si naopak tvrdit, že mít a dobře vychovat děti je, i pro toho, komu jakkoliv v osobním a rodinném životě nepřála štěstěna nebo nemůže sehnat stabilní, dobře placenou práci, dnes mnohem snazší než kdykoliv v minulosti.

4) Občané a voliči by měli celoevropsky na politických stranách vyžadovat, aby se, nejen formou (dnes módních) „smluv s voliči“ ale i zákony zavázaly a) razantně zlepšit prorodinnou politiku a b) pokud se porodnost zvýší třeba na 1,8 a pak na 2,1 dítěte na ženu, zredukovat imigraci jen na úspěšné kandidáty konkurzů na pracovní místa a objektivně udělený status uprchlíka podle Ženevské úmluvy (která také potřebuje úpravu a zpřísnění, reflektující změny ve světě za posledních 60 let).

Občané by ve svém nejvlastnějším zájmu a v zájmu dalších generací měli své krátkozraké rozhodnutí nemít děti opustit a tak odepřít propagátorům masivní, permanentní imigrace jejich hlavní argument.

* * *

Další články k tématu imigrace:

Imigrační politika EU – jeden trestuhodný trik za druhým. Dělejme ji jako Japonsko!

Stávající imigrace je (právem) prioritním zájmem voličů - v celé Evropě


Doporučit Sdílet