V státech Evropské unie ale Čech už není úplně cizincem, neb je odvozeně i evropským občanem a to s sebou nese jistá pobytová práva. A ta se dají prodávat těm, kdo taková práva postrádají. Existují ovšem nepřátelé takovéhoto volného trhu. Upnutí úřadové tvrdí, že ne vše je na prodej a strkají svůj policejní nos do věcí, které jsou přece výhradně soukromého charakteru, například sňatků.

v cele ve svatebních šatech

Ze svatebního obřadu v kostele na jihu Londýna si v první srpnovou sobotu odvedla tamní policie dvaadvacetiletého Čecha Pavla Mirgu, beroucího si Florence Babawalovou z Nigérie. Sňatek byl prý fingovaný. „Viděl jsem, jak si nevěsta přinesla svatební šaty v tašce a ženichovi visely z narychlo koupeného obleku ještě cedulky z obchodu,“ popsal situaci inspektor imigrační policie Dave Magrath (Čtk). Už v červenci uvedl britský deník The Daily Mail případ Češky Andrey Kalejové, zatčené opět přímo při obřadu i s pakistánským ženichem Abdulem Majidem. Nevěsta pak strávila dva dny v cele v tyrkysové svatební róbě, obviněna z téhož. V severoanglickém Salfordu si dokonce český gang (Petra Cínová, Nela a Aneta Belovy, Roman a Vladimír Murkovi a Pavel More) měl vytipovat naivního duchovního anglikánské církve, který je oddával s cizinci z třetího světa jak na běžícím pásu. Obvinění se přiznali k napomáhání nelegálního přistěhovalectví i bigamii (stihli se totiž sezdat i několikrát). Za fingovaný sňatek pobírali až deset tisíc liber, nyní jim hrozí až sedm let vězení.

Internetové diskuze pod v Česku zveřejněnými zprávami zcela pomíjejí, že každý český občan žijící v cizině je pro své okolí Čechem, ať se jmenuje Novák nebo Demeter, ať je bílý jako čerstvě vydrhnuté prasátko, nebo ebenový. Ostatně, i fingovaný sňatek může být naplněn, jak prokazují vietnamsko-romské děti z manželství, o jejichž hodnověrnosti má pro změnu česká policie zjevně oprávněné pochybnosti. Vzniká tak však nové, z podstaty multikulturní etnikum. A češství se tak rozepíná do nových rozměrů. O evropanství nemluvě.

Čechem nejen podle pasu

Čechy se koneckonců lidé stávají třeba i jen jménem. Ku příkladu v daleké Africe (ale co je dneska daleko?) si za nedávné občanské války v Kongu (Brazaville) jedna z povstaleckých etnoskupin začala říkat Češi. Konžané totiž milují fotbal a v českém reprezentačním mančaftu působili hráči se jmény Kuka, Kula, Kouba, tedy jmen bohatě se vyskytující v povstaleckém regionu. Etniku se tak začalo říkat zpočátku z legrace, oni sami to však přijali a nadále název používají. „Když jsem jezdil do Brazzaville, tak jsem pravidelně nacházel na titulních stránkách novin titulky Češi vyloupili vlak, Češi přepadli policejní jednotku. Dokonce, když jsem se měl možnost setkat s prezidentem (Kabilou mladším), z legrace říkal, že bychom mohli pomoci tento konflikt urovnat, tím že to jsou naši Češi,“ uvedl pro Český rozhlas (2007) afrikanista a diplomat Pavel Mikeš.

tržní evropanství

Jména, barva kůže, anebo i motorika stále potvrzují stereotypy, které ani uhopsané „Kdo neskáče není Čech“ nedokáže přeskočit. I kdybychom všichni na povel skákali. Markýz de Sade před dvěma sty lety požadoval po svých spoluobčanech: Francouzi, ještě trochu úsilí chcete-li být republikány. I my dnes můžeme po svých spoluobčanech požadovat: Češi, ještě trochu úsilí, chcete-li být Evropany. A hlavně se svým unijním evropanstvím nekale neobchodujte!