Vypovídání balkánských Romů ze západní Evropy je každoroční jev. Přidali se už i liberální Skandinávci. Ale proč se to opakuje? Protože na tom vydělávají romští bossové. Několik set eur pro zpáteční cestu, jež lidé dostanou na ruku, je pobídkou pro další rotaci.

Na koloběhu romských vyhnání se dobře vydělává
Leckteré romské dítě z Balkánu má první zážitek z cesty letadlem při dobrovolném návratu (tak se v novořeči nazývají deportace nechtěných) ze sladké Francie. Rumunsko i Bulharsko, odkud tito Romové pocházejí, jsou stejně jako Francie součástí EU. Ovšem s rovností v Unii je to stejné jako s postavením obyvatel Zvířecí farmy George Orwella. Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. A ta rovnější se určitě s těmi méně rovnými o cikánské dítě dělit nebudou. Je tvoje, tak se snaž! A pokud nechápeš, že řeči o společném občanství jsou součástí slavnostního projevu na recepci při rozšiřování farmy o další chovy, pak je to jen tvoje nedovtipnost.

Kdo vlastně jsou oni nechtění Romové a kdo má užitek z koloběhu výjezdů balkánských Romů na západ Evropy a z jejich následných deportací do vlasti? Ve zkratce by se dalo shrnout: v první řadě klanoví bossové, ti samozvaní králové a císařové všeho Romstva, ale i etnonadšenci a budovatelé nového „evropského“ panromského národa. Ti první mají samozřejmě reálné příjmy z žebrání žen s omámenými nemluvňaty, kapsářství dětských gangů lepících se v tlačenici, prostituce a v těch nevinnějších případech i ze sběru opuštěného i neopuštěného kovu. Z těch si pak stavějí paláce s desítkami věžiček, balkonů a schodišť v jakési kombinaci podnikatelského baroka a hinduistického chrámu. Ti druzí pak těží z humbuku kolem deportací, které probíhají pravidelně (jen minulý rok Francie deportovala na osm tisíc „Romů“). Naskýtá se však šance navrhnout další velkolepé integrační projekty, končící povětšinou recepcí na mezinárodní konferenci.

Nevím, kdo všechno je zahrnut v onom dvacetitisícovém počtu duší určených ve Francii k deportaci na Balkán. Zda jsou do nich zahrnuti i dříči vydělávající si při sezonních sklizních, nebo jen pobertové. Jedním si jist jsem. Tu romskou nálepku si nevymysleli sami. Pokud se totiž jen trošku seznámíte s mnohočetností cikánských skupin na Balkáně, zatočí se vám hlava. Je jich na sta. A vůbec tam neplatí, že všichni ti strkaní pod nálepku Rom se za Romy považují. Ba ani pod širší pojem Cikáni se nevejdou. V Rumunsku mohou mluvit některým z cikánských dialektů nebo maďarsky či rumunsky (nebo taky starorumunsky). V Bulharsku se line pomyslná dělicí čára mezi křesťany a muslimy, muslimští Cikáni se považují za Turky nebo Pomaky (snad poturčené Bulhary) a mluví jak bulharsky, tak i turecky. Anebo taky „po svojemu“. Když se pražská kriminálka snažila odposlouchávat pasáky „Bulharek“ z Perlovky, nenašla mezi etnology celé slavné Univerzity Karlovy nikoho, kdo by jim odposlechy přeložil. Darmo zmiňovat albánské a makedonské Cikány považující se za Egypťany...

Deportační kolotoč a palivo v eurech

Balkán je považován za „druhou kolébku“ Cikánů, kde došlo k jejich etnogenezi a zformování do sta podob. „Romové“ jsou jen jednou z nich. Druhou proto, že onou první měla být mytická Indie. Onu pravlast však lze hledat i všude jinde a dost možná žádná nikdy nikde nebyla. Kdo však věří v říši kněze Jana, najde ji. Hledači mají podporu u Evropské komise. Ta členským státům na jedné straně vzkázala, že se s problematikou nechtěných mají vypořádat sami, na druhé straně podporuje panromské evropské projekty. Jedná se asi o internalizovaný rozpor vlastní nadnárodním strukturám.
Nicolas Sarkozy vyhlásil „nulovou toleranci“ vůči nelegálním cizincům už v roce 2002, kdy ještě nebyl prezidentem, nýbrž ministrem vnitra. „Francie vyhlašuje nulovou toleranci vůči cizím občanům, kteří přicházejí do Francie páchat trestnou činnost,“ prohlásil. Následovala vlna deportací několika tisíc „Romů“. Ti se ovšem každoročně vraceli. Zvláště pak po vstupu Rumunska a Bulharska do EU v roce 2007. Stejně tak se dělo i v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Německu, Británii a Irsku. Povětšinou se vracejí i s příspěvkem na „dobrovolný návrat“ ve výši několika set eur. Ten pak většinou končí v kapsách jejich migračních manažerů a je dobrým palivem pro další rotační koloběh. Letos již došla trpělivost i tradičně tolerantním skandinávským zemím. „Romové“ jsou navraceni do svých domovů z Helsink, Stockholmu i Kodaně. Německo navíc podepsalo s novostátem Kosovo dohodu o vrácení 12 tisíc kosovských Romů. Korunu všemu nyní nasadil rumunský prezident Traian Basescu. Vyzval své spoluobčany k žádosti o maďarské pasy. S těmi v rámci Schengenu mohou svobodně hledat uplatnění v rámci EU. Maďarsky hovořících Romů jsou v Rumunsku (a také v sousedním Moldavsku a na Ukrajině) statisíce. Basescu rovněž vyzval k celoevropskému řešení. Těžko říci, co si pod ním představuje. Snad spočívá v nějakém návodu, jak narušit proces vyvinění pachatelů kriminality, kterého se jim dostává v „romských“ společenstvích a jež pouliční kriminalitě a žebrotě dává výrazný etnický, tedy „romský“ ráz.

vyšlo v MFDnes, 21. srpna 2010

Cikánství versus rétorika médií

Když se v létě 2009 u Staré Boleslavi přiutopil mladý rumunský Rom a houf příbuzných čekal v Čechách na uzdravení „olašského prince“, byl z toho hit okurkové sezony. Psalo se mj. o tom, že rumunští Olaši jsou úplně jiní než naši Romové či Cikáni. Nebo že tato skupina byla v Berlíně na konferenci a cestou domů se chtěla vykoupat. Ve skutečnosti tu ovšem šlo o sezonní migraci za výdělkem, dosahovaným leckdy žebráním dětí a výhružným vybíráním poplatků za mytí oken aut na křižovatkách. Asi stočlenná skupina se nejprve usídlila v jednom z berlínských městských parků, poté obsadila blízký kostel, až jí městské úřady poskytly ubytování. Nakonec každý dospělý, který se písemně zavázal opustit Berlín, dostal 250 eur v hotovosti (a na děti pod 14 let 150 eur). Celkem tato operace berlínskou pokladnu přišla na cca 27 tisíc eur.
O takových věcech se ale nepíše a nemluví. Namísto toho se veřejnosti předkládá příběh o věčně pronásledovaných obětech. Příběh, jehož vyústěním má být emancipace obětí – Romů v národ, který je největší evropskou menšinou. Na podporu oné politiky identity evropské instituce vytvářejí programy a udělují stipendia. Zcela se přitom pomíjí skutečnost cikánství založeného na specifickém pojetí času, práce a rodiny. Toto pojetí nelze ztotožnit s nějakou konkrétní skupinou Sintů, Romů, Manušů, Travellerů, Beášů a desítek dalších. Pro cikánství je klíčový svět rodiny, cikánství pojmy jako etnicita a národ odmítá. To jsou pojmy z jiného světa, dobré tak leda k tomu, aby se z toho světa dalo žít. Jinak se s ním ovšem hraje hra a hlavně se od něj nesmí chytnout nic nečistého, zašpinit se. To by znamenalo ztratit sebe, své cikánství.
Ghetta nevznikají jen zlou vůlí samospráv, ale i tendencí velkorodů sestěhovávat se na jedno místo, kde se budou cítit bezpečněji vůči okolnímu světu (autosegregace). Tradičně je největší nepřátelství mezi velkorody navzájem, poté až k vnějšímu světu.

Z rozporu mezi rétorikou, která se valí z médií, a tím, co při kontaktu s cikánstvím zažívá takzvaná majorita, pak vzniká napětí. Občas vyvře na povrch: při stavbě „zdi“ v ústecké Matiční, vystěhování pavlačáku ve Vsetíně nebo při azylové migraci. Tedy tam, kde existuje spor o nějaký společný prostor či statek, jakým je třeba bezvízový styk s jinou zemí. Lidé potom reagují podrážděně, zvláště když jim rétoři vysvětlují, že vinni jsou oni – většinová společnost. Protože oni Romy sestěhovali do ghett, a pak se diví, že je sousedství s nimi nesnesitelné. Oni dokonce neviděli v Matiční zeď, ale plot, který měl zadržet linoucí se nepořádek a hluk. A v azylových žádostech neviděli oprávněný útěk před rasismem, nýbrž zneužívání sociálního systému.

Co s takovou majoritou? No přece převychovat. Vštípit jí už od první třídy, že její každodenní zkušenost je vylhaný produkt předsudků. Že je vinna nepřijímáním jiného, které ji přece svou jinakostí může obohatit. Lhář „říká, co není tak, jak říká, že to je, poněvadž chce, aby věci byly jinak, než ve skutečnosti jsou – jinými slovy chce změnit svět“, uvádí Hannah Arendtová v eseji Pravda a politika.

Odsouzeni ke světlým romským zítřkům

V nenávisti k tomuto světu a v touze jej změnit je zdroj energie promotérů nových Romů. Aby uspěli, musí nejprve změnit jazyk a minulost. Ve snaze po změně jazyka zavádějí název Romové namísto Cikáni (ačkoli mnozí Cikáni se za Romy nepovažují a v mnoha zemích jsou Romové uváděni jen jako jedna z cikánských skupin), vytvářejí novotvary, ve kterých je skutečnost tvořena Romy a Neromy (ti pak u nás žijí mezi Nečechy). Přitom všechno negativní, co s sebou kdy výraz Cikán nesl, bylo už do nového politicky korektního názvu Rom v emotivní rovině beztak přeneseno. Ne ovšem to pozitivní, tedy temná lákavost cikánského antisvěta. Nikdo už nebude zpívat Cikánko (Romko, Romni?) ty krásná. Cikán nebude hrdinou, který obehrává svět. Bude hrdý Rom. Ale jakou jinou minulost má Rom nežli tu cikánskou? Té se zmocňují promotéři emancipace Romů (jen málokdy jsou to Romové samotní, a už vůbec ne Cikáni) a přetvářejí ji k obrazu použitelnému ve světě, k němuž Cikáni nikdy nechtěli patřit. Odsouzeni k emancipaci budou pochodovat k světlým zítřkům.
Fatální omyl spočívá ve snaze promotérů romství anektovat cikánství. To se jim nemůže povést, z jejich snahy může vzniknout jedině paskvil. Cikánství je vůči anexi imunní. Cikánství však může a dokáže romství využít při své hře. To je při hrách na integraci leckdy a leckde pozorovatelné. Dokud taková hra přináší možnost získat rito, není důvod ji nehrát. A pokud Kanada obnoví bezvízový styk, budou podávány další tisíce žádostí o azyl. Emancipace vyžaduje organizovanou lež. Cikánství lež nezná, má jen své vlastní pravdy.

vyšlo v Lidových novinách, 10. února 2010