Glosa k diskusi Martina Šimáčka z Úřadu vlády, Marka Švehly z Respektu a Zbyňka Petráčka a Petra Kamberského z Lidových novin („Multi-kulti: smrt před zrozením“, LN 23.10.010).

Podnětem k rozpravě se stal nedávný výrok německé kancléřky Angely Merkelové, že multikulturalismus totálně selhal. To odmítl Marek Švehla s tím, že v Evropě přeci není žádná oficiální politika multikulturalismu a výroku kancléřky proto nerozumí. Nemohl tedy v Německu a potažmo v Evropě totálně selhat, poněvadž tam nikdy nebyl, respektive nestal se oficiální doktrínou. Ano, na rozdíl od Kanady či do jisté míry USA se multikulturalismus na evropském kontinentě státní ideologií nestal. To však neznamená, že nebyl a není jako ideologie z principu odmítající národní stát na různých úrovních prosazován. Nejmarkantněji ve školských osnovách, kulturní politice, integraci přistěhovalců a při budování Evropské unie. To lze prokázat přehršlí citací z ideových obhajob potřeby změnit kurikula - základními školami počínaje a univerzitami konče, formulaci integračních politik na multikulturním principu nebo preambulemi zákonů a mezinárodních smluv. Například v našem zákoně o právech příslušníků národnostních menšin z roku 2001 legislativci uvádí“ „maje na zřeteli vytváření multikulturní společnosti a usilujíc o harmonické soužití národnostních menšin s většinovým obyvatelstvem..“ To znamená multi-kulti ze zákona. A přeměnu Čechů v obyvatelstvo. Bez zřetele na to, jak by měla taková společnost fungovat.
Ostatně nejpregnantněji byla kritika multikulturalismu formulována právě vůči jeho důsledkům v úrovni vzdělávání. V USA to byly již před dvaceti lety především práce Allana Blooma Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli) a Arthura Schlessingera Disuniting America (Fragmentace Ameriky), letos v Německu pak kniha Thila Sarrazina Deutschland schafft sich ab (Německo se likviduje), která podnítila diskutovaný výrok kancléřky Merkelové. Úpadek tito autoři spatřují v rozmělnění požadovaného společného vzdělanostního kánonu multikulturalistickým relativismem. Není podle nich jedno, jestli je, nebo není, vyžadováno osvojení si národního jazyka, historie a kulturních norem. V Evropě nelze tak snadno jako v zámoří prohlásit obyvatelstvo za národ přistěhovalců, jak to v USA rétoricky učinil exprezident John Kennedy. Evropské národy se příliš zjevně formovaly na svých vydržených územích a lidé zde nežijí pocitem, že by se odněkud k někomu přistěhovali. Skutečnost to ovšem není ani ve Spojených státech. Ty založili osadníci, ne přistěhovalci (imigranti). Ti k původním obyvatelům neimigrovali, nýbrž jejich zem (často násilně) osídlili. To není slovíčkaření, ale rozdíl ve výpovědi o rozdílných skutečnostech.

Podle dalšího diskutujícího Martina Šimáčka multikulturalismus znamená „úplné otevření se všem typům kultury, tradic a hodnot, které si lidé ve svých individuálních i skupinových identitách mohou osvojovat a žít“. Pak je tedy nutné zvážit, jakým to kulturám, tradicím a hodnotám se má, nebo nemá, společnost úplně otvírat. A vzhledem k tomu, že multi-kulti v Česku je skloňováno především ve vztahu k integraci Romů, je na místě se na její roli právě v této specifické integraci zaměřit. Zbyňek Petráček rozlišuje „dva zcela rozdílné modely integrace: asimilace a multi-kulti. Asimilace znamená přijmout normy většiny, mezi níž žiji, multi-kulti znamená, že většina musí do značné míry pozměnit svá pravidla, aby vyhověla menšinám, které se asimilovat nechtějí.“ A já bych se neodvážil tvrdit, že by se Romové v Česku nechtěli asimilovat. Naopak, z dostupných demografických dat v porovnání s výsledky sčítání lidu vyplývá, že se většina Romů považuje za Čechy (podle demografů žije u nás circa 200 tisíc Romů, k romské národnosti se jich přihlásilo necelých 12 tisíc). O produkty státem subvencované romské kultury (časopisy, folklór, muzeum) jich projevuje zájem jen pár (spíše stovek než tisícovek). Přesto jsou Čechy zhusta považováni za nepřizpůsobivé. Takzvaní integrovaní, tedy ta větší polovina nepobývající v ghettech (tam je podle výzkumů umístěno maximálně „jen“ 90 tisíc „sociálně vyloučených“), nekonfliktně se živící a bydlící, ale odlišující se samozřejmě tmavší pigmentací a vědomím romského původu, pak takzvané majoritě vyčítají, že je všechny (Romy) hází do jednoho pytle. Ta bolestná výčitka je jistě na místě. Kdo jsou tedy ti, co se nechtějí integrovat a která pravidla by při takovémto (Petráčkově) vymezení měla česká většina při multikulturní integraci Romů pozměnit?

Většinu Romů vzpírajících se integraci bychom podle vodítek daných například úředníky samospráv našli v některé ze stovek sociálně vyloučených lokalit, lidově tedy cikánských ghett. Já tam ale při desítkách výzkumů žádné odpírače integrace nenašel. Mluvil jsem tam s lidmi zdevastovanými generačně předávanou chudobou, z které mohou stěží uniknout. K integraci postrádají vyžadované pracovní a kulturní návyky. Přitom chtějí to samé jako i ona většinová konzumní společnost. Pohodlné bydlení, dobré jídlo a pití, auto a zábavu. Pokud se jim něčeho z oněch statků dostane, rychle je zkonzumují (vybydlí). Rozdíl není v hodnotách, ale v prostředcích jejich dosažení. Pracují hlavně na černo. Práci nazývají brigádou. Ztěžují si často na diskriminaci kvůli tmavé barvě pleti a často ji taky, byť stěží prokazatelně, zažívají. Žijí pospolu s bílou chudinou. Ta se od nich liší snad jen viditelnějším bezdomovectvím. Vědí, že jsou Romové, starší z nich většinou umí romsky a znají jméno osady na Slovensku, z které přišli oni, nebo jejich rodiče. Jejich národnost je jim lhostejná. Mluví etnolektem češtiny a sledují televizní soutěže a seriály.

Romů vzpírajících se integraci je výrazná menšina a našli bychom je toliko podle vodítek ze soudniček či barvotiskových románů. Měli by mít na krku hodně zlatých řetězů a přívěšků a často je taky mají. Jejich ženy uvidíte jen v sukních, a jak se vyjádřil jejich „král“, jejich cena je dána tím, jak jsou dobré čórkařky (zlodějky). Světem je jejich rodina, vše mimo ni je potenciálně znečišťující. Obchodují se vším, s čím se obchodovat dá, ať již v souladu, nebo spíše v nesouladu se zákony. Tento nesoulad pak zaplňuje jejich trestní rejstřík. Považují se za jediné a pravé Romy. Nenapadá mě, jaká pravidla by „většina“ měla pozměnit, aby vyhověla jejich multikulturní integraci.

Diskutující se shodli na tom, že multikulturní prostředí je v Evropě a arci v menší míře i v Česku prostým faktem a že se jedná o to nastavit obousměrná pravidla integrace. Měli tím zjevně na mysli hlavně integraci cizinců. Marek Švehla dokonce konstatoval, že „my teď žádné potíže neřešíme. Pouze přemýšlíme, zda a jak ty, kteří sem spontánně přicházejí, přinutit naučit se česky a dodržovat pravidla.“ Jinak je zřejmě jejich integrace věcí jich samotných. Na to mu Petr Kamberský oponoval, že „ jakmile dovolíme nějaké kultuře, aby své členy ‚držela uvnitř‘, máme konec otevřené a pluralitní společnosti.“ O takovémto držení uvnitř závěrem referoval Martin Šimáček na příkladu cizinců z bývalého Sovětského svazu, pracujících u nás „jako vazalové mafiánských agentur nelegálně, bez zákonné ochrany. Prostě tu existuje paralelní sociální a zaměstnanostní systém, který většina obyvatel Česka nezná a který rozhodně nepřispívá k sociálnímu smíru mezi cizinci a obyvateli Česka, a tedy také k rozvoji přirozené multikulturality.“ K tomu nutno dodat, že vytváření paralelních světů se netýká jen ex-sovětských nově příchozích, ale i valné části Romů a Vietnamců. Těm pak paradoxně nejvíce chybí možnost učit děti rodné řeči, ne češtině.

Jak tedy rozvíjet multikulturalitu, aby nebyla nepřirozená? Možná nediskutovanou přirozenou asimilací a potíráním mechanismů autosegregace (držení uvnitř)… Predikci vývoje však spíše obsahuje samotný název diskuse (Multi-kulti: smrt před zrozením), evokující báji o ptáku Fénixovi. Ten se podle egyptské legendy jednou za pět set let v hnízdě sám spálí, aby z popele opět vzlétnul znovuzrozen. Tak se i ideologie multikulturalismu, od níž se nyní verbálně začínají distancovat mocní tohoto světa, po sebeupálení promění v jiný ismus. Nevím jaký, ale vytvoří ho jistě ti, jimž přirozené nebude po chuti.

Vyšlo ve zkrácené podobě 27. října v Lidových novinách pod názvem Multi-kulti na český způsob