Sezona jezdičů, aneb extremismus jako exhibicionismus
K českému létu patří exhibice extremistů a vyhřezlá „cikánská“ otázka, stejně tak jako ucpané dálnice při začátku a konci prázdnin. Ty koneckonců nejen u nás, ale i v Němcích a u jižních sousedů vůbec. A se sousedstvím extremismus a vyhřezlost oné otázky souvisí. Bez sousedů by totiž nebylo ani extremismu, ani „cikánů“. Neboť před kým by se jinak exhibovalo, a kdo by jinak jinému do „cikánů“ nadával, kdybychom žili jak na ostrově bez sousedů.
Co paměť posledních let sahá, jakmile začne letní parno, zaplní se média exhibicemi extremistů. Říkejme jim jezdiči. Správný jezdič totiž povětšinou musí někam za exhibicí jezdit, jen málokdy se mu totiž poštěstí, že by příležitost byla takříkajíc pod okny. A proč by taky kam v jezdil v zimě, když je obyčejně zima a nikdo by se na exhibici nedíval. Pokusy o lednové exhibice nevyšly, přitom příležitosti byly. Jen si vezměte loni na Nový rok zastřeleného mladíka v Tanvaldu, či napadení ve Varnsdorfu.
Za to v létě, to se to exhibuje. Své o tom vědí letos na českobudějovickém Máji, kam se jezdí exhibovat až od sousedů ze Slovenska. A loni v létě vyhřezlo vystěhovávání z ostravského Přednádraží tak, že k smrádku tamních sklepů, sloužících jako septiky, museli si zdáli přijet přičichnout a zaexhibovat nejen různí aktivisté, ale i vysocí státní úředníci. A předloňské babí léto na Šluknovsku, to si panečku jezdiči zajezdili. A léta nulté dekády, s několikerým tažením extremistů na litvínovský Janov a Kocábovou nezapomenutelnou exhibicí v Krupce, kde při demonstraci zapěl s lichváři v obětí Pražákům, těm je tu hej!
Sečteno a podtrženo, léto je dobou pochodů a jízd, potřebujících vhodnou scénu a diváctvo. Jen tak se dá mašírovat zleva či zprava, a zažít v sevřeném šiku to pravé kamarádství. Pro extremistické exhibice je vůbec pravidlem, že takto své postoje obnažující občané vystrčí navenek zpravidla to, co se v tzv. slušné společnosti často zakrývá nějakým ptydepe. Ale jenom vystrčí, nedořeknou téma obnažení do důsledku. V takovém případě by totiž museli jít dál, než jen zazářit na překvapené kolemstojící své nahé postoje. Museli by kupříkladu dopovědět, co by skutečně dělali, nebýt policejních kordonů, a skutečně se dostali k „cikánům“. Pokud totiž řeknou na plná ústa, chceme je vyhnat a pobít, tak je konec vzrušivého odhalování. Čumilové, již tvoří z velké části nedílné maso demonstrací, by se stáhli do ústraní, a bylo by po rozkoši. Anebo jezdiči z té druhé, rádoby levé strany, snažící se blokovat při exhibicích tu rádoby pravou. Jeli by se s nimi skutečně utkat v pouliční bitce? Mnozí asi ano a pak pánbů s námi, a zlý pryč, měli bychom tu skutečný Výmar třicátých let…
Přitom přenice o tom, zda se v rámci letního demonstračního exhibicionismu jedná o konflikt etnický či sociální, anebo obojí dohromady a jakou roli přitom hrají strukturálně zanedbané výběžky, sociální propad, nezaměstnanost, apod. pomíjí bazální věc: jedná se o obnažování nenávistí, dlouho kumulovaných u všech stran konfliktu. Jedni považují národ za sprosté slovo (pokud se ovšem nejedná o utlačovaný či jinak vyvolený), druzí křičí Nic než národ. Všichni se uzavírají do svých ghett, ať již jsou to pivnice, anebo kavárny, anebo skupiny na sociálních sítích, a pokud z nich vylezou a obnaží se, tokají toužebně po podpoře veřejnosti. Největší rozčarování zažívají, když je odněkud vyhodí a exhibici prostě zakážou. A tak by se mělo dít… K protiextremistickým policejním expertům by však museli přizvat kolegy z mravnostního…. A nebagatelizovat situace, které vedou k místnímu pobouření (a na které se pak extremisté přilepí).
Je sice jasné, že z pohledu otrlého policejního harcovníka je rvačka jako rvačka, a třeba i tak brutální, jaká se stala v Duchcově a vedla k „proticikánským“ demonstracím, nijak nevybočuje ze statistik násilností, dějících se přece u nás všude (a horších). Není to tak. Lidem nelze nařídit, aby byli barvoslepí, anebo (protože o barvu pleti zhusta nejde), aby nevnímali jistý kulturní aspekt takovýchto konfliktů. Pocit ohrožení u člověka, který se dá do hádky s jednotlivcem, a pak ho zmaže celá velkorodina, je jistě jiný, než když se dostane do obyčejné opilecké rvačky po cestě domů. To samé se dá říci o konfliktu na sídlišti Máj. Nelze uklidňovat lidi tím, že šlo jen o strkanici na dětském hřišti, do které se zamotali dospělí. Nešlo. Byl to zjevně vyhrocený střet vycházející ze špatného inter-kulturního soužití, a tak se měl od počátku řešit.
Vyšlo v Lidových novinách 14. srpna 2013
Co paměť posledních let sahá, jakmile začne letní parno, zaplní se média exhibicemi extremistů. Říkejme jim jezdiči. Správný jezdič totiž povětšinou musí někam za exhibicí jezdit, jen málokdy se mu totiž poštěstí, že by příležitost byla takříkajíc pod okny. A proč by taky kam v jezdil v zimě, když je obyčejně zima a nikdo by se na exhibici nedíval. Pokusy o lednové exhibice nevyšly, přitom příležitosti byly. Jen si vezměte loni na Nový rok zastřeleného mladíka v Tanvaldu, či napadení ve Varnsdorfu.
Za to v létě, to se to exhibuje. Své o tom vědí letos na českobudějovickém Máji, kam se jezdí exhibovat až od sousedů ze Slovenska. A loni v létě vyhřezlo vystěhovávání z ostravského Přednádraží tak, že k smrádku tamních sklepů, sloužících jako septiky, museli si zdáli přijet přičichnout a zaexhibovat nejen různí aktivisté, ale i vysocí státní úředníci. A předloňské babí léto na Šluknovsku, to si panečku jezdiči zajezdili. A léta nulté dekády, s několikerým tažením extremistů na litvínovský Janov a Kocábovou nezapomenutelnou exhibicí v Krupce, kde při demonstraci zapěl s lichváři v obětí Pražákům, těm je tu hej!
Sečteno a podtrženo, léto je dobou pochodů a jízd, potřebujících vhodnou scénu a diváctvo. Jen tak se dá mašírovat zleva či zprava, a zažít v sevřeném šiku to pravé kamarádství. Pro extremistické exhibice je vůbec pravidlem, že takto své postoje obnažující občané vystrčí navenek zpravidla to, co se v tzv. slušné společnosti často zakrývá nějakým ptydepe. Ale jenom vystrčí, nedořeknou téma obnažení do důsledku. V takovém případě by totiž museli jít dál, než jen zazářit na překvapené kolemstojící své nahé postoje. Museli by kupříkladu dopovědět, co by skutečně dělali, nebýt policejních kordonů, a skutečně se dostali k „cikánům“. Pokud totiž řeknou na plná ústa, chceme je vyhnat a pobít, tak je konec vzrušivého odhalování. Čumilové, již tvoří z velké části nedílné maso demonstrací, by se stáhli do ústraní, a bylo by po rozkoši. Anebo jezdiči z té druhé, rádoby levé strany, snažící se blokovat při exhibicích tu rádoby pravou. Jeli by se s nimi skutečně utkat v pouliční bitce? Mnozí asi ano a pak pánbů s námi, a zlý pryč, měli bychom tu skutečný Výmar třicátých let…
Přitom přenice o tom, zda se v rámci letního demonstračního exhibicionismu jedná o konflikt etnický či sociální, anebo obojí dohromady a jakou roli přitom hrají strukturálně zanedbané výběžky, sociální propad, nezaměstnanost, apod. pomíjí bazální věc: jedná se o obnažování nenávistí, dlouho kumulovaných u všech stran konfliktu. Jedni považují národ za sprosté slovo (pokud se ovšem nejedná o utlačovaný či jinak vyvolený), druzí křičí Nic než národ. Všichni se uzavírají do svých ghett, ať již jsou to pivnice, anebo kavárny, anebo skupiny na sociálních sítích, a pokud z nich vylezou a obnaží se, tokají toužebně po podpoře veřejnosti. Největší rozčarování zažívají, když je odněkud vyhodí a exhibici prostě zakážou. A tak by se mělo dít… K protiextremistickým policejním expertům by však museli přizvat kolegy z mravnostního…. A nebagatelizovat situace, které vedou k místnímu pobouření (a na které se pak extremisté přilepí).
Je sice jasné, že z pohledu otrlého policejního harcovníka je rvačka jako rvačka, a třeba i tak brutální, jaká se stala v Duchcově a vedla k „proticikánským“ demonstracím, nijak nevybočuje ze statistik násilností, dějících se přece u nás všude (a horších). Není to tak. Lidem nelze nařídit, aby byli barvoslepí, anebo (protože o barvu pleti zhusta nejde), aby nevnímali jistý kulturní aspekt takovýchto konfliktů. Pocit ohrožení u člověka, který se dá do hádky s jednotlivcem, a pak ho zmaže celá velkorodina, je jistě jiný, než když se dostane do obyčejné opilecké rvačky po cestě domů. To samé se dá říci o konfliktu na sídlišti Máj. Nelze uklidňovat lidi tím, že šlo jen o strkanici na dětském hřišti, do které se zamotali dospělí. Nešlo. Byl to zjevně vyhrocený střet vycházející ze špatného inter-kulturního soužití, a tak se měl od počátku řešit.
Vyšlo v Lidových novinách 14. srpna 2013