Každodenní cestu vlakem z centra Prahy na předměstí mi někdy zpříjemňuje oblíbená lékařka B, která se vracívá domů ze své ordinace praktického lékaře.
Když se ráno řítíte v Praze autem do práce nebo na nějaké důležité jednání a uvíznete beznadějně v zácpě na Nuselském mostě, můžete mít pochopení i pro sebevrahy, kteří se odtud vrhali do propasti pod vámi. Nezbývá vám než čekat, až se fronta aut pohne, sedět ve svém voze, vztekle či odevzdaně si krátit čas pozorováním okolí, tak říkajíc zevlováním.
Odpolední rychlík do Prahy se blíží. Pan Bour ví, že má v kapse místenku, ví, že bude sedět ve 4. vagonu u okna a pozorovat ubíhající rozpálenou krajinu, ví, že večer se doma zaboří do svého ušáku a spláchne horký den dvěma lahvemi dobře vychlazeného Kozla. Má dobrý pocit, že strávil pár hodin s Anežkou, která o berlích podstupuje pravidelný léčebný pobyt v lázních, kam ji pan Bour každoročně přijíždí krátce navštívit, aby ho netrápily výčitky, že nepečuje o rodinu, v tomto případě o invalidní, bezdětnou, tak nešťastně ovdovělou sestru.