Každodenní cestu vlakem z centra Prahy na předměstí mi někdy zpříjemňuje oblíbená lékařka B, která se vracívá domů ze své ordinace praktického lékaře.

„A zrovna dnes takový problém,“ povídá a dívá se na mě přitom starostlivě jako bych byl její pacient. „Přišla za mnou taková příjemná důchodkyně paní H, abych jí pomohla.“
„Co s tím uděláme, paní doktorko?“
„Počkejte,“ řekla jsem, „zopakujeme si, co se stalo. Vy máte svou lodžii v přízemí, rovnou do ulice a dala jste si na ni z bezpečnostních důvodů mříž.“
„Spím skoro celý rok při otevřeném okně a mám ráda čerstvý vzduch. Bez mříže to nejde. Co kdyby mi tam někdo vlezl?“
„Chápu,“ přikývla jsem. „To je rozumné.“
„Nikdy nikomu nevadila. Až teď zateplovali dům, a mříž jim překážela. Tak ji sundali. A teď mi ji nechtějí namontovat zpátky.“
„Už s tou prací skončili?“
„Dávno a dům je jako nový, to se musí nechat. Jenže já jsem bez mříže.“
„Rozumím,“ přerušila jsem ji rychle.
Všimla jsem si, že moje sestřička Dana za jejími zády ukazuje rukou k čekárně. Aby ne! Od rána je plná, s pacienty se zase roztrhl pytel. Všichni spěchají. Žádnému se nechce čekat, až se ta stará paní vypovídá. Ještě, že nevědí, proč je tady.
„Mříž prý hyzdí dům. Jiná tam totiž není. Tak tam nesmí být ani ta moje.“
„Kdo vám to řekl?“
„ Jeden ze společenství vlastníků, když jsem si stěžovala. Povídal, že je to nařízení městského úřadu.“
„Stavebního odboru?“
„Ano. Tak jsem tam šla. Byla tam jedna mladá, jako moje vnučka. Moc se nebavila. Prý to vážně nejde. Fasády jsou nové a musí být jednotné. Kam by přišli, kdyby si na ně každý dal, co ho napadne?!“
Využila jsem chvíle, kdy hledala kapesník, a naznačila Daně, že to skončím.
Paní H si utřela očí. Zřejmě se jí tam vloudila nějaká slzička.
„Je to zlé,“ řekla jsem co nejtrpělivěji, „chápu vás, ale vy zase musíte pochopit ten úřad. Oni mají také svou pravdu.“
„Já jim ji neberu. Jenže byt je můj, stejně jako lodžie a mříž.“
„Víte, jsem ráda, že nejste nemocná,“ řekla jsem vesele. „Loni vás ta noha pěkně potrápila.“
„A teď mě trápí mříž!“
„Ale co já s tím? To by chtělo právníka.“
„Na toho nemám,“ odbyla mě rychle. „Vy jste moje doktorka. Vy mi dáte potvrzení, že mám i v noci právo na trochu čerstvého vzduchu.“
Zaskočila mě. Hleděla jsem na ni překvapeně. Nejistě jsem opakovala:
„Potvrzení? Na čerstvý vzduch? Na ten má přece právo každý. Všichni dýcháme.“
„A já chci dýchat bezpečně celou noc. Zajdu s tím potvrzením na úřad, aby si nemysleli, že mohou starou bábu jen tak odbýt.“
Pomysleli by si, že jsem se zbláznila, napadlo mě.
Na dveře ordinace někdo klepal a už to bylo spíše bušení. Dana se na mě podrážděně podívala.
„To ten Zajíček, tečou mu nervy, byl objednaný na desátou!“
„Hned, hned,“ uklidněte ho. Mrkla jsem na hodiny, bylo jedenáct a deset minut. Ordinace se zasekla. To nemá žádná sestra ráda, to ona se musí s pacienty dohadovat...
Věděla jsem, že se na mě za toto zdržení bude mračit celý zbytek dne.
Právě otevřela dveře. V čekárně to vypadalo jako v Lourdech.
„Pane Zajíčku,“ začala Dana káravě a vstoupila do čekárny jako do jámy lvové. „Vidíte, že paní doktorka má ještě pacientku.“
„Jenže ta paní tu není jako pacientka.“
„Nezlobte se,“ řekla jsem rychle paní H., takové potvrzení vám žádný lékař nemůže dát. Byl by za blázna. Musíme hledat jiné řešení.“
Proč jsem jen řekla „musíme“, ne „musíte“?!
Už zase jsem se do něčeho zapletla.
Paní H. se rozzářila, najednou vypadala spokojeně. Dokonce se zvedla.
„Já věděla, že mi pomůžete, paní doktorko!“ loučila se téměř spokojeně. Vždyť mě léčíte už tolik let. Vy mě přece nenecháte v noci bez čerstvého vzduchu.“

Vlak brzdí před stanicí. Dr. B. se loučí, vystupuje.
„Co vy na to?“
Krčím rameny.