Zdál se mi podivuhodný sen. Politický. To je na pováženou. Jsem přece člověk, který si zakládá na tom, že není homo politicus. O politiku se příliš nestará, moc jí nerozumí a ani nechce rozumět. Alespoň to o sobě prohlašuje. Možná, proto, aby se vyhnul neplodným diskuzím.
A najednou tohle!

V tom snu mě kdosi naléhavě přesvědčoval, že tradiční politické strany ztrácejí na významu. „Kdo si dnes vzpomene na Jakobíny?“
Rozuměl jsem mu. Byl to mileniál, mladík odkojený internetem. Navíc to, co řekl, je stará vesta. Slyšel jsem to už mnohokrát. Podle některých všechno, co je staré a tradiční, už není in. Není relevantní. I o mně to už kdosi řekl. Potíž je v tom, že jsem mu nemohl jednu vrazit. Přepral by mě. To bylo jasné a relevantní.

Podle nočního vetřelce do mého snu je relevantní to, co je mladé. Co má budoucnost. Co na tom, že se mnohokrát mýlí. Má přece spoustu času, aby svůj názor změnil, aby se ho zřekl, aby se od něho distancoval. Jako bychom to u nás tolikrát nezažili. Dokonce u těch, co se pak stali nejvlivnějšími.

Toto všechno si staří nemohou dovolit. Když se spletou, jsou vyřízení, vypadnou ze hry.
Politika je také tak trochu hra. Mělo by se hrát fér, to ví každý, ale stejně tak každý ví, že to tak nebývá. Že se kdekdo uchyluje k argumentům mírně řečeno podpásovým.
No dobrá, řeknete si, ale co dál?
Ve snu mi ten chlapík naznačil, že většina politických stran, mimo ultranacionalistických a radikálních, má podobné politické cíle, tedy programy. Co nového také pořád vymýšlet?!

A hned mi to doložil:
„Všem přece jde o svobodu a demokracii. O bezpečný suverénní stát.“
Jak jinak? Kdo by veřejně přiznal, že chce něco jiného?
Samozřejmě jde také o sociální spravedlnost. Jistě, zde se mohou už názory rozcházet, ale snižovat nezaměstnanost, zajistit všem dobré platy i důchody, sociální podpory, únosné bydlení, přístup ke vzdělání, podporu novým technologiím, dobré investice, podporu umělé inteligence, udržitelný rozvoj společnosti a boj proti korupci a klimatickým změnám… proti tomu by mohl být snad jen blázen. Můžeme k tomu připočítat ještě mnoho dalších věcí – armádu, zdravotnictví, dopravu, výstavbu atd.
„V čem by tedy mohl být rozdíl mezi tradičními stranami?“ ptal se můj snový společník.
„Pouze v provádění těchto věcí, v realizaci plánů, v pořadí, v jakém by se uskutečňovaly, ve způsobech jejich formulování a provedení.“
Souhlasil jsem. No, vždyť jsem také spal.
„A to všechno jsou už jen technické věci,“ dozvěděl jsem se. „A na nich by se přece lidé mohli domluvit. Politika je umění kompromisu. A dohodnout konsensus je koneckonců její cíl.“
„No dobrá,“ připustil jsem, „a co z toho všeho plyne?“
Usmál se.
„Že by bylo nejlepší, kdyby se strany, které jsou si nejblíž, spojily do jedné. Bylo by jich míň, míň, ta nejsilnější by snadno vyhrála volby a byl by konec všech trapností, které denně prožíváme.“
„To nejde,“ namítl jsem, „každá strana má své vůdce, své předsedy, místopředsedy, funkcionáře, poslance. A hlavně své nepřátele, proti nimž je denně v opozici. Ti jí dodávají důležitost a z toho plynoucí poselství voličům o její nenahraditelnosti.
„Tedy je to o lidech,“ zasmál se. „Ne o cíli, který si strana vytýčila, ale o cestě k cíli. Taková cesta je dlouhá a zajistí všem, kteří po ní jdou, dobré uplatnění. Kam by se jinam vrtli?!“
Chtěl jsem mu něco energicky odpovědět, ale nepodařilo se mi to.
Zazvonil budík.
Vzbudil jsem se.
Měl jsem pocit něčeho nedopovězeného.
Co jsem to jen chtěl dodat?
Hloupý sen, řeknete si.

A máte pravdu. No, ale copak člověk může za své sny? Neví, proč se mu v hlavě urodí právě taková pitomost.
Jsou ovšem i lidé, kteří své sny milují. Čekají na ně. Dokonce z nich vycházejí ve své umělecky práci. Třeba takový Fellini byl za ně vděčný.
Jo, jo, a co když i takový politický sen může někoho inspirovat…?

Uvidíme, co všechno se mi ještě bude zdát...