Ono se řekne, jdi s dětmi na Výstaviště, ať si tě trochu užijí!

Přijel jsem za mladými, abych je zas jednou viděl.

A to hned bylo: „Hele, děda přišel, podívej, Jiříčku, to máš radost, viď?“ A malá Hanička mi už
visí na krku: „A dědo, cos mi přivez?“
Vytáhnu dvě knížky, to dá rozum, že děda nepřijde s prázdnou, a myslím si, že všechno je v
pořádku. Ale Jiříček se domnívá, že dávno už takové knížky nemusí číst, trochu se nafoukne a
povídá: „Ty jsi, dědo, asi zapomněl, kolik je mi roků!“

Trochu se zastydím, zkrátka, kdo si má všechny ty letopočty pamatovat, chtěl bych mu dokázat,
že jsem nezapomněl, ale Jiříček jakoby už ztratil o mě zájem. Myslím si, co jsem to vyvedl,
člověk koupí klukovi knížku a kluk je nespokojený. Příště mu, rošťákovi, nepřinesu nic, když je
tak chytrý!

Hanička se diví: „Jé, dědo, ty máš ale divnou kravatu, náš táta má jinou!“
Pak už huláká na kočku, aby se šla představit. Nezbývá než nechat kočku, aby mi věnovala
tlapku, potřásat jí, pokusit se vzít to zvíře na klín a být pěkně poškrábán.

To už mě Jiříček vede ke své osvětlené železnici!

„Zkus sám, jak ten vlak jezdí, dědo! Jestli to dokážeš spustit!“

To je toho, myslím si, na cosi sáhnu, prásk, vlak stojí, nádražíčko je ve tmě a kluk se chechtá.
A s ním celá rodina.

Hanička mi šeptá: „Jirka to vždycky schválně tak narafičí.“

V tom už kluk přibíhá, buší do mě a volá, jaká je to legrace. Sám pak na něco sáhne, nádražíčko
se rozsvítí a vláček se dá do pohybu.

Můj syn, hrdý na Jiříčkův výkon, navrhuje, abychom šli na Výstaviště.

„Ať si tě, dědo, děti trochu užijí,“ souhlasí snacha.

Okamžitě jsou připraveny, plno smíchu a radosti, a tak vyrážíme.

Vyřídím to u pokladny a už jsme v areálu.

Jiříček poskakuje kolem mne na pravé straně, Hanička na levé, motáme se všichni tři.

„Nechtělo by se vás držet za ruce pět?!“ osopí se na nás kdosi a jiný k tomu dodá: „Děláte
čínskou zeď, nebo co?“

Ampliony řvou, atrakce nás ohrožují ze všech stran a my se blížíme k horské dráze.

„Jeďte sami, já tady počkám,“ navrhuji, ale Hanička mě už táhne k pokladně a velí koupit tři
lístky.

Stoupáme ve vozíku vzhůru, pak se řítíme dolů, srdce mám v krku, mám pocit, že každou chvíli
omdlím, ale už zase stoupáme, chce se mi zvracet, zavírám oči, je to hrůza, hrůza, hrůza, ale děti
výskají radostí a když je konec, jsou smutné a volají: „Ještě jednou, prosím, ještě jednu jízdu!“
Pokusím se být rozhodný a táhnu je dál.

A už je tu autodrom, jsme namačkáni v autíčku, ostatní do nás statečně vrážejí, zatlačují nás do
rohu…Abychom si to užili, jedeme čtyřikrát.

Vzápětí se vznášíme v labuti, řítíme se na hřbetě podivného draka a pak už jsme u stánku, kde si
Jiříček bere nejrůznější letáky: čtu nahlas Orlando, Grand Hill…

Hanička mě tahá za rukáv a něco mi šeptá. Pochopím, rozhlížím se kolem, aha, tady jsou šipky,
jdu směrem, který mi ukazují až k toaletám. I tady je fronta. Čekáme. Jiříček přibíhá se zprávou,
že stánek, kde prodávají úžasné míče, je pár kroků od nás.

Když je Hanička hotová, přejdeme ke stánku. Visí tu nejrůznější barevné míče. Jiříček sahá po
těch největších.

„Ne, tenhle mi nedávejte, ty barvy nejdou k sobě,“ odmítá zelenomodrý, vyžaduje modrobílý,
Hanička pak žlutomodrý. Děti se zmocňují míčů, poskakují kolem stánku.

„Nikam neběhejte!“ volám na ně, „320 korun“, hlásí prodavač a čeká.

Koukám do peněženky, tři stovky se tam ještě tetelí, ale drobné…kdepak najdu těch dvacet
korun? Prohledám kapsy a sklesle přiznám prodavači: „Mám jen deset.“

Má pochopení. Aspoň někdo má v tom bláznivém odpoledni pro mě pochopení.

Mávne rukou: „Hlavně, že jsou děti veselé, viďte, dědo.“

Zdrchaně se s ním loučím a vydávám se za vnoučaty. Veselé jsou, což o to.

Zkrátka: Člověk si užije, když si s ním chtějí druzí užít!