V letošním poselství proneseném na Popeleční středu k začátku půstu vyzval papež František
lidi celého světa, aby se zřekli vzájemné nevraživosti, pomluv a tzv. trolismu na sociálních
sítích, který se zabydlel snad ve všech koutech světa, kde se mohou lidé vyjadřovat na
internetu.

Jak je možné, že nám tento neduh působí problém a nedokážeme jej vyřešit?

Uvědomil jsem si, že klevety, pomluvy, urážky a nesnášenlivost jsou staré jako lidstvo samo.
Minimálně jako Homo sapiens. Co je to za potutelného skřítka, který se v nás zabydlel a nutí
nás provokovat druhé, bavit se jejich podrážděnou reakcí, trvat na svém, i když víme, že to
naše není tak úplně pravdivé? Co nám to dělá radost? Konflikt!

Napětí, jak to dopadne. Očekávání, co se stane.

Ano, odpověděl jsem si, my se tím především bavíme, naše všední dny zřejmě potřebují
oživení, člověk je tvůrčí bytost, hledá problémy, nevyhýbá se střetům, vyhledává je.
Koneckonců z rozporů, diskuzí a hádek se často rodí překvapivé nové poznatky, pokrok se
nemůže opírat o pokojné, klidné soužití směřující k nehybnosti a k nudě.

Ne. Vývoj i cesta vpřed vyžadují konfrontaci myšlenek, nápadů i skutků, z níž se rodí to nové.
Takže konflikt je hlavní silou posouvající lidstvo vpřed. Je v nás geneticky zakotven.

Samozřejmě má mnoho tváří. Velké konflikty utvářejí dějiny, geopolitické uspořádání světa,
ty střední mají na svědomí zákony, náš způsob života. A ty malé nás prostě baví. Ale také
otravují a ničí.

Pokusím se přenést o 50. 000 let zpět, do starší doby kamenné. Tehdy jakýsi náš chytrý
předek zobrazil na stěně jeskyně Altamira býka. To muselo být něco úžasného.

Proč to udělal? Protože se býka bál? Protože byl hrdý, že ho ulovil? Protože mu přisoudil
nějaký zvláštní význam? Protože z něho udělal symbol? Těžko říct. Ale jedno víme jistě. Že
ten jeho výtvor byl jeden z prvních uměleckých projevů lidstva.

Vidím ho sedět, koukat zmateně na to, co udělal, a přemýšlet, co všechno by ještě mohl
zobrazit. Pak se za ním ozvou kroky a do jeskyně přijde jeho druh. Vynadá našemu kreslíři, že
se fláká, nejde lovit, když na něho celá tlupa čeká. Vtom si všimne býka na stěně a zarazí se.
Nejspíš se zeptá, kde se tam ten býk vzal a když se to dozví, je zaražený ještě víc. Uvědomí si,
ten, který býka zpodobnil, umí víc než on. Už vidí ostatní členy tlupy, jak se sem nahrnou, jak
budou kreslíře obdivovat. Závistivě váhá. Může říct, to je úžasné, jak jsi to dokázal, ale místo
toho zvolá: „Přestaň tady blbnout, hoď sebou a pojď lovit.“ A jdou…

Závistivci zobrazený býk nejde z hlavy. Je rozrušený. Pronásledovaný mamut ho málem
zašlápne. A když je konečně zvíře uštváno, uloveno a začne jeho porcování, představuje si
ženské, jak vykřikují obdivem, jak dorážejí na kreslíře otázkami, proč to udělal, co udělá zítra,
že by chtěly mít ve své jeskyni taky něco podobného.

Samozřejmě lovci budou kreslíři závidět. Takhle býk nevypadá, začne kdosi a jiný prohlásí,
že má moc krátkou levou nohu. Další se zasměje: „Z toho býka bych teda strach neměl.“ A
někdo třeba řekne, že je býk posvátný a nesmí se zpodobňovat.

I když se všichni kresbě vysmějí, nejspíš dojde k tomu, že její tvůrce bude obdivován a bude
v tom čmárání po stěnách jeskyní pokračovat.

Mamut se porcuje, porcuje, porcuje…děti se kolem něho honí, všude je křik, zmatek. Ženské
odnášejí kusy masa, hoří už několik ohňů, jejich plameny začnou co nevidět olizovat maso.
Záhy se všichni přejedí, vyčerpaná tlupa usne.

A druhý den ráno…

Ženské se znovu vydávají k tomu, co z mamuta zbylo. Je toho moc a moc, další lov tak brzy
nehrozí, zbývá čas na jiné věci. Například na plány…

Tlupa u jezera prý nasbírala tolik plodů, že z nich vytvořila zásoby.

Určitě by stálo za to přepadnout je a ty zásoby jim sebrat. Jenže po hodech z mamuta jsou
všichni leniví. Raději se budou bavit o něčem jiném. Samozřejmě o býkovi v jeskyni.

Tak to ne, rozhodne se závistivec. Špitne jedné ženské, která si k mamutovi došla ještě pro
zbytek ledviny, že si toho odnáší nějak málo… Jestli to nebude tím, že si ten největší kus
ledviny někdo tajně vzal. Třeba jako oběť býkovi na stěně jeskyně.

Taková malá poznámka stačí! Ženské z ní už udělají případ. Oblehnou jeskyni s býkem. Už
ne, aby našly kus ledviny, o kterou se přece měli všichni podělit. Určitě se dostaví i pár
chlapů s kyji v ruce. Nakonec se možná ukáže, že hledané maso má schované vůdce tlupy v
díře u potoka, ale označení kreslíře, jako toho, co měl nějaký malér s ledvinou mu už zůstane.

Skandálek zaměstná tlupu na delší čas a na býka v jeskyni se jaksi pozapomene.

Naštěstí pro nás, kteří se učíme o pravěkém umění, nikdo ve vzteku kresbu neodškrábal ani
nepřemaloval.

Pomluva, která možná jejího tvůrce odrovnala, nebyla zdaleka první, kterou jsme my lidé
vypustili do světa. A už vůbec ne poslední, jak se denně přesvědčujeme.

Pomluvy vyvolávají údiv, zklamání, nicotné konflikty, které však neposunují společnost
dopředu, naopak. Ale kdo ty pomlouvače zastaví na internetu, kde si může každý na
kohokoliv anonymně plivnout!?!

Chápu filozofy, sociology i prosté moralisty, kteří jsou touto možností moderního světa
pohoršeni. Je nějaký způsob, jak těmto trapnostem zabránit? Spoléhat na tzv. pravdoláskaře je
pošetilost. Jsme jací jsme. Zjištění smutné, ale pravdivé. Tak co s tím?

Zkusíme vydržet bez pomluv alespoň 40 dnů půstu, jak nás prosí papež František?