(Z právě vycházející knížky MUŽ BEZ EMOCÍ)


„Táto,“ vyzvídá malý Michal, „co to znamená?“
„Co myslíš?“
Chlapec ukazuje na plakát před obchodem, z něhož právě vyšli.
„No, co je s ním?“
Michal už umí číst. Pomalu slabikuje:
„Nakupujte hezky česky!“
Dočte a dívá se na Ondřeje, který zasunuje umělohmotný sáček do
s rohlíky do batohu.
„Dobře,“ pochválí syna. „Číst už tedy umíš.“
„Ale co to znamená?“ nevzdává se Michal.
„A co jako?“ utrhne se na něho už nervózně Ondřej.
„No to česky.“
„Ty nevíš, co je to česky?“
Michal váhá. Přešlápne jednou, podruhé…
„No ty jsi Čech, ne?“ houkne na něho Ondřej. „Čech nakupuje česky!
Ale pojď už, ve čtyři máme být u babičky a už je skoro tři čtvrtě!“
Michal, jako by před plakátem vrostl do země.
„Ale jak to je, nakupovat hezky česky?“
„Hele, Míšo, nerozčiluj mě! Co si to vymýšlíš za blbosti?“
Chlapec ukazuje na plakát.
„To oni!“
„Jdeme,“ zavelí Ondřej, vezme Michala energicky za ruku a táhne ho
pryč.
„Němec nakupuje německy?“ ptá se Michal a hned také poprvé
zakopne.
„Samozřejmě,“ odpoví Ondřej. „Dávej pozor, kam šlapeš!“
„A Američan, jako strýc John, co mi přivezl helikoptéru, nakupuje
americky?“
„Tak nějak,“ odsekne Ondřej, „jenže tomu se to nakupuje – za doláče!“
„Co jsou to doláče? Koláče?“
„Ne, to není nic. Pojď rychle, babička už je jistě nervózní.“
„To je lepší nakupovat americky?“
„To si piš!“ zasměje se Ondřej.
„Protože česky toho moc nenakoupíš, že?“
„Hele, Míšó, tady ani tak nejde o to, kolik toho nakoupíš, ale jak!
Rozumíš?“
„Ne.“
„No, česky znamená chytře a poctivě.“
„A americky je nepoctivě? Oni kradou?“
„No, v tom obchodě asi ne, ale předtím třeba něco ukradli. Jak jinak by
k těm prachům přišli?“
Michal se zastaví.
„Kdo má peníze, ten je ukradl?“
„Tak snad ne každý. Proč stojíš? Jdeme! Ale kdo má těch prachů moc,
určitě.“
„Určitě co?“
„No, určitě je nezískal úplně poctivě, to je jasný.“
„Jasná jasnačka,“ uchechtne se Michal.
„A pak se roztahuje a myslí si, že před ním padneme na zadek.“
„Na zadek. To bolí, že?“
„To jo, ale to se nám nemůže stát. My víme svoje a taky jim to jednou
spočítáme.“
„Hezky česky. Komu vlastně? Američanům?“
„Všem, kteří tu nemají co dělat a nejraději by si nás koupili se vším
všudy za pár babek, hajzlové!“
„Jé, táto, ty jsi sprostý. Máma říká, že každej druhej má víc prachů než
mi? Protože je ukradli, že jo?“
„Ne všichni,“ vzdychne už nešťastně Ondřej, „všichni asi ne. Ale kdo
ví?“
„Ti co nakupujou hezky česky, nekradou! Táto, oni taky pracujou hezky
česky?“
„To víš, že se při práci domlouvají česky.“
„A to je dobře nebo špatně?“
„No dobře.“
„Aha. Takže je dobře pracovat hezky česky a málo nakupovat?“

„To není dobře, ty drndo, ale teď ti to nemůžu vysvětlovat. Rychle, tady
přejdeme na druhou stranu.“
„Hezky česky!“
„Dej už s tím pokoj a dávej pozor. Ještě tě ten trouba v Bavoráku
přejede.“
„Americky!“
„Blbec! To se cejtí v takovým fáru.‘“
Přejdou na protější chodník a blíží se k výškovému paneláku.
„A, táto, proč máme tak málo nakupovat?“
„Jak to myslíš?“
„Máme přece nakupovat hezky česky, ne?“
„Ale to neznamená málo.“
„Vždyť jsi říkal…“
„Říkal, neříkal, už tam budeme. Babička ti to třeba vysvětlí. Ona je
vlastenka!“
„Cože je?“
„Je ráda, že je Češka.“
„Že nemůže tolik nakupovat?“
„Ne, že je poctivá!“
„Babička nekrade, proto nic nemá a nakupuje hezky česky.“
„No třeba,“ vzdychne rezignovaně Ondřej.
„Chudák.“
„Kdo?“
„Babička.“
„Není chudák. Je hrdá.“
„Jaká?“
„Hrdá. Jako pyšná.“
„Že nic nemá.“

Ondřej tiskne třetí tlačítko zvonku.
Za pár sekund se ozve bzučák.
Pak už jsou ve výtahu a za chvíli před dveřmi bytu v sedmém poschodí.
Jsou otevřené. Usměvavá, dosud statná žena otevírá náruč.

„Mišánku, pojď za babičkou!“
Michal rozpačitě přešlapuje. Váhá...
„Co je s tebou?“ ptá se žena znepokojeně.
„Víš, babi,“ začne chlapec opatrně, „když ty jsi tak hezky česky blbá…“

(Vydalo nakladatelství Marie Tum – marietum@seznam.cz)