Proč ne?
Blažena lezla před ním na skálu.
Volal na ni.
„Dej pozor, kámen se drolí!“
Jako by neslyšela.
Šplhala výš a shazovala na něj kaménky. Několikrát jen tak tak uhnul.
Líbila se mu, jak byla nad ním a hbitě se pohybovala. Měla pěkné tělo, její
silné boky miloval. Miloval ji celou, i když jí to neříkal denně. Blažena se k
němu obrátila.
„Už nemůžeš, hošku?“
Zasmál se.
„Hned jsem u tebe.“
Vyšvihl se na veliký balvan a uchopil se vyčnívajícího kamene. Kámen
povolil. Vykřikl. Rychle skočil zpět a přikrčil se. Uvolněný kámen jej těsně
minul.
„Ty nešiko!“ řekla Blažena. „Neumíš to.“
V tom okamžiku jí uklouzla noha.
Jiří viděl, jak padala.
Zůstala ležet několik metrů pod ním na písku. Dvěma skoky byl u ní.
„Blažo, proboha, Blažo, co se ti stalo?“
Vzlykala. Nemohla promluvit. Snažila se nadechnout.
Vzal ji do náruče.
„Ukaž! Poranila ses? Nu, neplač, to nic. Máš vyražený dech. Vždyť se ti
nic nestalo.“
Konečně mocně vdechla. Dala se do pláče. Pomohl jí vstát. Měla
podřené nohy.
„Zkus jít,“ radil jí, „ať víme, nemáš-li něco zlomeno.“
„Nemám,“odsekla. Poodešla několik kroků, opřela se o strom a plakala.
„Vždyť to nic není,“ uklidňoval ji. „Vlastně se nic nestalo, ta bolest za
chvíli přejde. Neměl jsem tě tam nechat lézt.“
„Prosím tě, mlč. Šplhám líp než ty!“
„Přesto jsem měl lézt první, abych vyzkoušel půdu. To se může stát
každému, že spadne. Neplač. Jistě to už tolik nebolí.“
Stála zády k němu a ramena se jí třásla.
„Neplač,“ prosil ji, „to bylo jen takové žďuchnutí. Já jsem už takhle
spadl kolikrát.“
Prudce se k němu otočila.
„Ale ty jsi v sobě nenosil dítě!“
Jiří zrudl. V té chvíli ticha cítil, jak se mu krev žene do hlavy a
bezmocně pootevřel ústa.
„Dítě…“ opakoval přiškrceným hlasem.
Neplakal již. Byla tvrdá. Jako by se mstila.
„Dítě, dítě, no co hledíš, dítě!“
„Ale…“ pokusil se o odpověď. „Ale – to dítě – je moje?“
Zavrtěla znechuceně hlavou.
„Ach ne. Tvoje není…“
Díval se na ni široce otevřenýma očima. Nevěděl, co by se měl dříve
zeptat.
„A – čí?“
Zřejmě jí nestál za vysvětlování.
„Stejně ho neznáš. Je to můj snoubenec.“
„Ty jsi zasnoubena?!“
„A co má být?“
„Nic, já jen… nevěděl jsem to.“
„No a?“
„No, nic…“ Zdálo se, že stromy před ním tančí. „Ale my… totiž já – nu,
viděli jsme se přece poslední dva měsíce pořád – denně, kdy tedy…?“
„Před tím!“
„Před tím? A ty jsi pak se mnou…“
„Prosím tě, nech toho, k čemu to je!“
„Počkej,“ řekl rychle, „dobře a kde byl on celou tu dobu?“
„V nemocnici – když to chceš vědět.“
„Co mu bylo?“
„Ále – říkali, že měl něco na plicích. Nebyla to asi pravda – už je doma.“
„Je z Brna?“
„Z Tuřan.“
„A teď je zdravý?“
„Asi. Proč by ho jinak pustili domů.“
„Hm, tak vy se vezmete?“
„Ovšem,“ řekla samolibě, „proč ne! Včera jsem s ním mluvila
telefonem.“
„Aha.“
„Proč ne, kočičko, povídá, jen když to bude kluk.“
„A dřív jsi to nevěděla?“
„Co?“
„Že si tě vezme.“
„Myslila jsem si to.“
„A on – věděl, že budeš mít dítě?“
„Věděl, ale bylo mu tak špatně, než ho odvezli, že o tom nechtěl mluvit.“
„To s ním bylo tak vážné?“
„Ale ne, to jsou otázky! No, bylo mu zle, kašlal trochu krev, řekl, že
nechce nic slyšet, doku bude nemocný.“
„Tak jsi začala chodit se mnou.“
„Ha, nebuď tak sentimentální, mohu se přece bavit, s kým chci.“
„Ovšem,“ řekl již střízlivě a dodal: „Proč ne, že ano?“
„Miloval jsi mne tolik?“
„Ehm.“
„Ano?“
„Ano – moc. Mám tě pořád rád, Blažo.“
„To nic, hošku, to nic. Máš hodně práce v podniku a zapomeneš.“
„Mám, ano – a on co dělá?“
„Je vedoucím provozu v Prefě – plat má, to víš.“
„Jistě.“
Náhle se zeptala znovu zneklidněně.
„Jiří, poslyš, myslíš, že se dítěti nic nestalo?“
„Určitě ne, vždyť jsi v pořádku.“
„Půjdu zítra k doktorce.“
„Dobře.“
Usmála se.
„Doprovodíš mě domů? Bolí mě noha.“
„Ano,“ řekl, „pojď, pomohu ti.“
Scházeli zvolna s kopce. U tramvaje se Blažena na chvíli zastavila
a pohladila ho po spánku.
„Jsi hezký, hošku, bude mi po tobě smutno.“
Průvodčí zapískal.
„Nastup,“ řekl.
Sedli si do prázdného vozu.
„Kolikrát jsme už odtud jeli,“ řekla Blažena. „Ach, hošku – ráda jezdím
z konečné stanice, člověk si může vybrat místo.“
„Ano,“ řekl Jiří, „ano, jistě.“
Za dva dny dostal korespondenční lístek. Stálo tam: Můžeš být klidný.
Dítě zdravé, narodí se v prosinci. Blaža.
Otec mu poštu odevzdal. Byl rozčilen.
„Tak ty budeš mít děcko!“
„Ale, tati, nebudu.“
„Nepovídej nesmysly. Ta holka tě pěkně kompromitovala. Kdo je to?“
„To je moje přítelkyně.“
„Přítelkyně!“ otec byl rudý vztekem. „Počkej, až to řeknu matce. Že se
nestydíš, člověče, na to jsi pět let studoval, abys mi přivedl do domu ženu
s děckem. Čí je to děvče? Co je to zač?“
„Úřednice, ale říkám ti, přece, že to není moje díte…“
„Proč by ti tedy psala, co mi chceš vyprávět!“
„No, psala, protože… protože – ach, tati, nech mne, dej mi pokoj, copak
to nemůžeš pochopit…?“
O týden později jej v podniku volali k telefonu. Zvedl sluchátko.
„Halo…“
Byla to Blažena.
Pro pláč jí nemohl dobře rozumět.
„Jiří, hošku, stalo se neštěstí, on… on umřel – nevím, co dělat… och,
Jiří, Jiří, miluješ mne ještě…?“
Volal na ni.
„Dej pozor, kámen se drolí!“
Jako by neslyšela.
Šplhala výš a shazovala na něj kaménky. Několikrát jen tak tak uhnul.
Líbila se mu, jak byla nad ním a hbitě se pohybovala. Měla pěkné tělo, její
silné boky miloval. Miloval ji celou, i když jí to neříkal denně. Blažena se k
němu obrátila.
„Už nemůžeš, hošku?“
Zasmál se.
„Hned jsem u tebe.“
Vyšvihl se na veliký balvan a uchopil se vyčnívajícího kamene. Kámen
povolil. Vykřikl. Rychle skočil zpět a přikrčil se. Uvolněný kámen jej těsně
minul.
„Ty nešiko!“ řekla Blažena. „Neumíš to.“
V tom okamžiku jí uklouzla noha.
Jiří viděl, jak padala.
Zůstala ležet několik metrů pod ním na písku. Dvěma skoky byl u ní.
„Blažo, proboha, Blažo, co se ti stalo?“
Vzlykala. Nemohla promluvit. Snažila se nadechnout.
Vzal ji do náruče.
„Ukaž! Poranila ses? Nu, neplač, to nic. Máš vyražený dech. Vždyť se ti
nic nestalo.“
Konečně mocně vdechla. Dala se do pláče. Pomohl jí vstát. Měla
podřené nohy.
„Zkus jít,“ radil jí, „ať víme, nemáš-li něco zlomeno.“
„Nemám,“odsekla. Poodešla několik kroků, opřela se o strom a plakala.
„Vždyť to nic není,“ uklidňoval ji. „Vlastně se nic nestalo, ta bolest za
chvíli přejde. Neměl jsem tě tam nechat lézt.“
„Prosím tě, mlč. Šplhám líp než ty!“
„Přesto jsem měl lézt první, abych vyzkoušel půdu. To se může stát
každému, že spadne. Neplač. Jistě to už tolik nebolí.“
Stála zády k němu a ramena se jí třásla.
„Neplač,“ prosil ji, „to bylo jen takové žďuchnutí. Já jsem už takhle
spadl kolikrát.“
Prudce se k němu otočila.
„Ale ty jsi v sobě nenosil dítě!“
Jiří zrudl. V té chvíli ticha cítil, jak se mu krev žene do hlavy a
bezmocně pootevřel ústa.
„Dítě…“ opakoval přiškrceným hlasem.
Neplakal již. Byla tvrdá. Jako by se mstila.
„Dítě, dítě, no co hledíš, dítě!“
„Ale…“ pokusil se o odpověď. „Ale – to dítě – je moje?“
Zavrtěla znechuceně hlavou.
„Ach ne. Tvoje není…“
Díval se na ni široce otevřenýma očima. Nevěděl, co by se měl dříve
zeptat.
„A – čí?“
Zřejmě jí nestál za vysvětlování.
„Stejně ho neznáš. Je to můj snoubenec.“
„Ty jsi zasnoubena?!“
„A co má být?“
„Nic, já jen… nevěděl jsem to.“
„No a?“
„No, nic…“ Zdálo se, že stromy před ním tančí. „Ale my… totiž já – nu,
viděli jsme se přece poslední dva měsíce pořád – denně, kdy tedy…?“
„Před tím!“
„Před tím? A ty jsi pak se mnou…“
„Prosím tě, nech toho, k čemu to je!“
„Počkej,“ řekl rychle, „dobře a kde byl on celou tu dobu?“
„V nemocnici – když to chceš vědět.“
„Co mu bylo?“
„Ále – říkali, že měl něco na plicích. Nebyla to asi pravda – už je doma.“
„Je z Brna?“
„Z Tuřan.“
„A teď je zdravý?“
„Asi. Proč by ho jinak pustili domů.“
„Hm, tak vy se vezmete?“
„Ovšem,“ řekla samolibě, „proč ne! Včera jsem s ním mluvila
telefonem.“
„Aha.“
„Proč ne, kočičko, povídá, jen když to bude kluk.“
„A dřív jsi to nevěděla?“
„Co?“
„Že si tě vezme.“
„Myslila jsem si to.“
„A on – věděl, že budeš mít dítě?“
„Věděl, ale bylo mu tak špatně, než ho odvezli, že o tom nechtěl mluvit.“
„To s ním bylo tak vážné?“
„Ale ne, to jsou otázky! No, bylo mu zle, kašlal trochu krev, řekl, že
nechce nic slyšet, doku bude nemocný.“
„Tak jsi začala chodit se mnou.“
„Ha, nebuď tak sentimentální, mohu se přece bavit, s kým chci.“
„Ovšem,“ řekl již střízlivě a dodal: „Proč ne, že ano?“
„Miloval jsi mne tolik?“
„Ehm.“
„Ano?“
„Ano – moc. Mám tě pořád rád, Blažo.“
„To nic, hošku, to nic. Máš hodně práce v podniku a zapomeneš.“
„Mám, ano – a on co dělá?“
„Je vedoucím provozu v Prefě – plat má, to víš.“
„Jistě.“
Náhle se zeptala znovu zneklidněně.
„Jiří, poslyš, myslíš, že se dítěti nic nestalo?“
„Určitě ne, vždyť jsi v pořádku.“
„Půjdu zítra k doktorce.“
„Dobře.“
Usmála se.
„Doprovodíš mě domů? Bolí mě noha.“
„Ano,“ řekl, „pojď, pomohu ti.“
Scházeli zvolna s kopce. U tramvaje se Blažena na chvíli zastavila
a pohladila ho po spánku.
„Jsi hezký, hošku, bude mi po tobě smutno.“
Průvodčí zapískal.
„Nastup,“ řekl.
Sedli si do prázdného vozu.
„Kolikrát jsme už odtud jeli,“ řekla Blažena. „Ach, hošku – ráda jezdím
z konečné stanice, člověk si může vybrat místo.“
„Ano,“ řekl Jiří, „ano, jistě.“
Za dva dny dostal korespondenční lístek. Stálo tam: Můžeš být klidný.
Dítě zdravé, narodí se v prosinci. Blaža.
Otec mu poštu odevzdal. Byl rozčilen.
„Tak ty budeš mít děcko!“
„Ale, tati, nebudu.“
„Nepovídej nesmysly. Ta holka tě pěkně kompromitovala. Kdo je to?“
„To je moje přítelkyně.“
„Přítelkyně!“ otec byl rudý vztekem. „Počkej, až to řeknu matce. Že se
nestydíš, člověče, na to jsi pět let studoval, abys mi přivedl do domu ženu
s děckem. Čí je to děvče? Co je to zač?“
„Úřednice, ale říkám ti, přece, že to není moje díte…“
„Proč by ti tedy psala, co mi chceš vyprávět!“
„No, psala, protože… protože – ach, tati, nech mne, dej mi pokoj, copak
to nemůžeš pochopit…?“
O týden později jej v podniku volali k telefonu. Zvedl sluchátko.
„Halo…“
Byla to Blažena.
Pro pláč jí nemohl dobře rozumět.
„Jiří, hošku, stalo se neštěstí, on… on umřel – nevím, co dělat… och,
Jiří, Jiří, miluješ mne ještě…?“