Utrhl se mi knoflík. Kde? Na kalhotech. Ten nejdůležitější. V pase! Ten, co drží oblečené kalhoty na
správném místě. Utrhl se mi ve chvíli, když jsem se v parku ohýbal, skláněl se pro balíček papírových
kapesníků, který mi vypadl z ruky.

Nic zvláštního na tom nebylo. Knoflíky se občas utrhnou a zamíří žertovně bůhvíkam.
Přesně tak i tento. Už jsem ho nenašel.
Měl jsem vztek na knoflík, na kalhoty, které mi okamžitě padaly ke kolenům, na své břicho, které
kalhoty svou silou poslalo k zemi, na koronavirus, který tím, jak mě zmrtvěl doma, způsobil nárůst
objemu toho zatraceného pasu.
S kalhotami přidržovanými dvěma prsty u pasu dorazil jsem poníženě domů.
„A máš ho?“ zeptala se manželka.
„Ne, ztratil se.“
„Sundej ty kalhoty.“
Provedl jsem.
Žena zkoumala okolí upláchnutého knoflíku, bedlivě se věnovala těm na zadních kapsách, pak vstala,
šla do komory a vrátila se s kovovou krabičkou plnou knoflíků.
Sotva do ní zabořila prsty, aby našla ten nejpodobnější, přišla na krátkou návštěvu jedna z posledních
mileniálek, naše dcera narozená v prosinci roku 1998.
„Co to tady máš, mami?“ zeptala se a prohrábla prsty rozmarně obsah krabičky.
„Vidíš, ne?“ odpověděla jí matka, „knoflíky. Polovina z nich je ještě po mojí mámě, babičce Věře.
Odsypala mi je ze své krabičky, když jsem se vdávala.“
Mileniálka vyprskla smíchy: „Od babičky?“
„Jo, a některé z nich jsou ještě od její mámy.“
„Od prababičky?“
„Ano, každá z nás, když likvidovala cokoliv v šatníku, nezapomněla odstřihnout knoflíky a vypárat zip.
Podívej, jak jsou některé krásné. Zrovna tyto si pamatuju na mámině svetru.“
Stál jsem ve spodkách opodál a sledoval jsem ten výstup mezi matkou a dcerou.
Bylo to opravdu jako v kabaretu.
Mileniálka se pobaveně probírala knoflíky.
„To je retro. Tomu říkám retro.“
Nakonec se v krabičce přehrabovaly obě, ale potřebný knoflík na mé kalhoty nenašla ani jedna.
„Nedá se nic dělat. Dáme tam tenhle,“ rozhodla nakonec zklamaně moje žena s jakýmsi divným
knoflíkem v ruce. Když táta takhle ztloustl, stejně se zas urve. Lepší bude kalhoty v pase rozšířit.“
„Čím?“ zajímala se mileniálka.
„Počkej,“ vyzvala ji manželka, na chvilku se ztratila v komoře a vrátila se s větší krabicí plnou
odstřižků nejrůznějších látek.
„Co je zas tohle?“ chechtala se dcera.
„To je na záplaty a tak,“ vysvětlovala trpělivě matka a vysypala obsah krabice na stůl. Rázem byl
poset různobarevnými kusy látek.
Mileniálka na ně nechápavě hleděla.
„Co s tím? Proč to máš?“
„Mohou se hodit. Vždycky potřebuješ nějakou záplatu nebo kousek látky na rozšíření kalhot. Copak
bychom tam tátovi daly?“
„Druhý retro. Hustý!“ vykřikovala mileniálka.
Moje kalhoty se staly objektem jejich pátrání.
Nakonec našly strukturou i barvou něco podobného látce mých kalhot.
Manželka ten kus i s knoflíkem obřadně položila na skříňku a obě krabice svých nedozírných pokladů
vrátila do komory.
Oblékl jsem si tepláky. Konečně došlo na jídlo.
Když jsme dojedli karbanátky s bramborovým salátem, odnesla mileniálka nádobí ke dřezu a chystala
se je vložit do myčky.
„Počkej,“ zarazila ji žena, „přece to snad napřed opláchneš, ne?!“
„Proč bych ty talíře oplachovala, když je dávám do myčky?“.
„Aby se v ní nemotaly zbytky jídla.“
„Co je to za pakárnu? To už můžu v dřezu to nádobí rovnou umýt.“
„Nechci mít v myčce sajrajt. Zbytky majonézy a tak.“
„Vždyť to zachytí filtr! Pak ho prostě vyndáš a propláchneš.“
„To moc nedělám. Když zbavím nádobí všech napatlaných zbytků, je pak filtr čistý a ušetřím si práci.“
Viděl jsem, že manželka je už otrávená.
„Ty si to dělej, jak chceš! Já to dělám takhle!“
„Třetí retro“, smála se mileniálka.
Ten večer se moc nepovedl.
Když mileniálka odešla se slovy: „Ahoj, sladká retrorodino!“ a my jsme zůstali sami, zeptala se mě
manželka: „Jak to, sakra, myslela, že jsem retro?“
„Ale dobře,“ uklidňoval jsem ji, „můžeš to brát i jako lichotku. Retro věci jsou vzácnější a vzácnější a
často přijdou znovu do módy.“
Hleděla na mě nedůvěřivě.
„To by mě zajímalo, co dělá, když ztratí nějaký knoflík nebo když zjistí, že jsou jí kalhoty malý?“
„Koupí si přes internet nové! Ona je prostě in…“