Dcera mě vyzvala, abych napsal pozdrav vnučce na prázdninový tábor. Děti pohledy, které jim
přijdou, počítají a chlubí se jimi.


Ten pozdrav jsem napsal. A zároveň jsem si připomněl vlastní zážitky ze skautského tábora.
To bylo ovšem před mnoha lety, rok po válce, kdy obnovený skaut zažíval velkou popularitu.
O tři roky starší bratranec byl jeho členem, hrdě nosil skautský kroj a chystal se na tábor.
Já jsem první poválečný rok dokončoval obecnou školu v Luhačovicích, kam jsme se koncem války
uchýlili před bombardováním Brna.
Samozřejmě jsem také chtěl jet na ten tábor.
Prosil jsem mámu i tetu, aby to nějak zařídily a mohl jsem s bratrancem strávit 3 týdny ve stanu.
Teta znala bratra Hada, vedoucího skautského oddílu. Vysvětlila mu, že se mnou nebudou žádné
problémy, že se pak stanu opravdovým skautem, že jsem šikovný a přizpůsobivý.
Bratr Had se nechal přemluvit a zcela mimořádně mě přijal do jednoho z oddílů.
V lese u Náměště nad Oslavou jsem byl šťastný. Spát ve stanu jsme si s bratrancem předem
vyzkoušeli na jejich zahradě. Takto připraveni jsme vyrazili na tábor.
Nejdříve ze všeho se ukázalo, že spát ve stanu sice umíme, ale postavit ten stan na podsadu rozhodně
nesvedeme. Když všechny stany už hrdě stály a náš ne a ne se pozvednout nad podsadu, vyslal nám
bratr Had na pomoc tři zkušenější skauty, kteří nám pomohli stan vztyčit.
Neuspěli jsme ani při kopání latríny, ani při stavbě kuchyně.
Já, jako nejmladší, byl jsem pak do té kuchyně přidělen jako pomocník.
Kuchařka, maminka jednoho skauta, byla moudrá i shovívavá. Nedovolila mi kolem rozpálené, na
cihlách postavené, plotně nic dělat.
Já jsem se ovšem do práce hrnul. A výsledek se dostavil hned třetí den!
Když jsem přinášel dřevo, aby je oheň pod rozžhavenými pláty strávil, zaškobrtl jsem, upustil je a
dopadl oběma dlaněmi na rozpálenou plotnu. Zejména ta pravá se k plechu dokonale přiškvařila.
Poplach!
Ječel jsem, mával rukama, kuchařka se rozběhla pro bratra Hada.
Ten rozhodl okamžitě.
Vyslal posla do kilometr vzdálené hájenky s prosbou o pomoc.
Zakrátko se na úvozové cestě objevil hajný s vozem taženým jedním koněm.
Bratři skauti mě vysadili na kozlík vedle hajného, který pobídl koně a odvezl mě do Náměště k lékaři.
Když mě asi za dvě hodiny vrátil do tábora, měl jsem obě ruce ovázány obvazy. Koukaly z nich jen
prsty, kterými jsem sotva udržel lžíci.

Z jakékoliv činnosti jsem byl omluven.
Mrzelo mě to, pochopitelně, a nechtěl jsem to ponižující postavení přijmout.
Proto, když byla vyhlášena soutěž ve vyřezávání lodiček z kůry stromů, začal jsem i já tajně zkoušet
nožem něco vydlabat. Nůž v prstech, vyčnívajících z obvazů, mě nechtěl poslouchat.
Výsledek?
Zařval jsem, zmítal se se v krvi, levá ruka, přece jen ne tak bambulovitá obvazem jako pravá, poskytla
noži možnost prorazit mé zápěstí a trefit se do žíly.
Znovu vyrazil posel do hájovny, znovu mě vysazovali zakrváceného, provizorně obvázaného, na kozlík
vozu, znovu mě lékař ošetřoval, tentokrát i jehlou a sterilní nití.
Když mě hajný dopravil zpět do tábora, měl jsem na konci levé ruky něco podobného bílé boxerské
rukavici.
Následující den byl pro náš tábor významný.
Vydali jsme se v krojích do Náměště na nádraží, kde jsme na nástupišti chtěli uvítat prezidenta
Edvarda Beneše s chotí Hanou, kteří přijížděli do náměšťského zámku na dovolenou.
Vzrušeni touto slavnostní chvílí vyhlíželi jsme nedočkavě vlak.
Sotva zastavil, objevil se v okně jednoho vagonu pan prezident.
Když viděl do špalíru seřazené skauty, usmál se, zamával nám rukama v béžových rukavicích a
připravil se k vystoupení na peron.
Těsně před ním sestoupila na nástupiště paní Hana.
Rázem byli obklopeni několika významnými občany Náměště, kteří je vítali a chystali se je doprovodit
k autu, připravenému odvézt je na zámek.
Řada skautů, svědků této události, stála v pozoru. Paní Hana se rozhodla ocenit náš oddíl, stojící zde
jako na přehlídce, a s vlídným úsměvem postupovala od jednoho skauta k druhému. S některými
prohodila pár slov a na všechny se usmívala.
Jakmile se před někým zastavila, skaut stojící v pozoru s prsty zkříženými ve skautském pozdravu
vystoupil vpřed a zvolal: „Vždy připraven!“
Tohle jsem se naučil. To jsem ovládal.
A už to bylo tady!
Paní Hana stála přede mnou.
Vypjal jsem se, abych byl co nejvyšší, vyrazil jsem bílou bambulovitou paží vpřed a zvolal: „Vždy
připraven!“
Paní Haně se rozšířil úsměv na tváři, šibalsky na mě pohlédla, pohladila mě po vlasech a řekla:
„Ty jsi, chlapečku, ale připraven nebyl!“