Můj vnuk Viktor bude mít zakrátko tři roky.


Je to bystré, velmi živé dítě. Říká si Ňuf.
Když jsme pátrali, kde na takové jméno přišel, uvědomili jsme si, že mu jednou dcera řekla: „Ty jsi
takový Ňufíček.“
Nejspíš si připadá už velký, tak tu zdrobnělinu upravil do důstojnější podoby a je z něho zkrátka Ňuf.
Jeho tatínek je…no, co jiného než ajťák. A tak trochu vynálezce.
Jeden pokoj třípokojového bytu proměnil v jakousi dílnu nebo laboratoř. Vévodí jí 3D tiskárna mezi
několika počítači a přístroji, o kterých nevím, k čemu slouží. Stejně tak je to s nářadím, které se tu
všude povaluje. Rozeznám mezi ním všemožné šroubováky, pájky, pilky, takzvanou flexu, žárovky,
objímky, nejrůznější lampy a spoustu dalších věcí, které neumím pojmenovat. Na rozdíl od Ňufa.
Pro něho slova jako kabel, pájka, flexa, objímka, siky, vrtačka, akumulátor a další jsou zcela přirozená.
S radostí napodobuje činnost otce a nejšťastnější je, když mu dovolí něco odšroubovat či
přišroubovat, když může např. vyměnit žárovku.
Bohužel toto všechno neprovádí pouze v tátově laboratoři, ale kdekoliv. Třeba v našem letním domku
v malém jihočeském městě.
Stačila chvilka naší nepozornosti a chlapec vyšrouboval žárovky z lampiček na nočních stolcích
v ložnici, vrtal šroubovákem v objímkách a ….
Přežil to. Ale kraťas, který následoval, nás na celou noc zbavil světla a zničil kávovar, rychlovarnou
konvici, radio, připojení TV k anténě, nabíječky k počítačům a mobilům.
Bylo potřeba přivolat elektrikáře, vyměnit jističe za silnější a zaplatit revizi a novou smlouvu s EONem.
„Měli jste štěstí, že jste nevyhořeli“, usmál se elektrikář při odchodu.
Jako technický antitalent, člověk literatury, myslel jsem si naivně, že mi dětství mého vnuka
připomene to mé. První jeho léta jsem prozpíval s babičkou každou volnou chvilku. Těch písniček!
Těch dětských knížek, co mi přečetla! Těch plyšových pejsků, kočiček, králíčků…
Prý jsem neusnul bez tučňáka vedle sebe, nehnul jsem se z domu bez plyšových průvodců. Hltal jsem
příhody pejska Punti a Ferdy mravence, které mi učarovaly. Vyznal jsem se ve spoustě pohádek a
kamarádil jsem se s Hurvínkem a Kašpárkem.
Když jsem ty dva hrdě představil Ňufovi, neudělalo to na něho žádný dojem. Právě cosi rozšrouboval.
Pytel hraček po jeho mámě snesený z půdy přehlédl bez zájmu.
Hračky, pohádky, písničky, říkanky ho nechávají lhostejným, stejně tak televizní večerníček.
Všechno je ovšem jinak, když se na obrazovce dětského kanálu ČT objeví dílna nebo laboratoř. Stačí
jedna hadice nebo kabel, aby byl zcela zaujat.
Slíbil jsem mu zmrzlinu a nějaký malý dárek jako památku na jeho týdenní pobyt u nás.
Zmrzlinu si vyžádal vanilkovou, v hračkářství byl bezradný. Nakonec jsme z něj vyšli neuspokojeni oba.

Na náměstí se Ňuf zastavil. Čekal, až se k němu skloním.
„Dědo“, začal nesměle, „já bych něco moc chtěl.“
„A copak?“ zeptal jsem jsem s nadějí, že přece jen moje dědečkovská mise dobře skončí.
„Víš, dědo, já spinkám s takovou plastovou žárovkou. Já bych chtěl ještě jednu do druhé ruky!“
Nedal jsem na sobě znát zhola nic.
„Tak jo, snad ji seženeme.“
Byla v Kauflandu. Malá, nerozbitná.
Když s ní Ňuf usínal, svíral ji pevně v levé ruce. V pravé měl tu svoji původní.
Takto vybaven se ponořil do snů. Kdoví, co se mu zdálo. Nejspíš něco rozmotával a snažil se to uvést
do původního stavu. Snad se mu to podaří.
Knížku, kterou jsem mu tak pošetile koupil na přivítanou, si přečtu sám.
Ten princ Bajaja to nebyl tak marný chlapík. A co teprve kdyby se vyznal v žárovkách a zajistil
osvětlení celého hradu?