Článek o tom, proč jsem se rozhodl přijmout pozvání na 72. Sudetoněmecký den. Spousta lidí mě od toho zrazovala, já v tom naopak vidím důležitost rozvoje sousedských vztahů. Přečtěte si více v mém článku.

O víkendu se zúčastním 72. Sudetoněmeckého dne s názvem Dialog překonává hranice. Již dopředu mi řad lidí radila, ať si to rozmyslím, ať nejezdím, protože budu zbytečně terčem různých hejtrů a politických obchodníků se strachem.
Tyhle rizika samozřejmě znám a nemohou mě odradit od účasti. Jak s oblibou říkám: „Mým cílem není dělat politickou kariéru desítky let, ale pracovat v politice tak, abych se nikdy nemusel za nic stydět před svým svědomím.“ A jsem přesvědčen, že je naprosto v pořádku, aby se čeští politici tohoto setkání zúčastnili. Kvůli emocím, které kolem tohoto témata létají, zkusím hlavní důvody představit v krátkém příběhu:
„Na jedné vesnici žili dva sousedé. Oba měli hospodářství – pole, louky, chovali zvířata. Oběma se dařilo dobře, i přesto, že jeden ze sedláků měl pozemků i hospodářských zvířat cca 7x více než jeho soused. V minulosti tomu ale bylo jinak – před třemi generacemi majitel většího hospodářství ponižoval svého menšího souseda, škodil mu všude, kde to šlo a uzurpoval si jeho pozemky. Zašlo to až tak daleko, že mu ukradl část stáda a vyžadoval odevzdání většiny jeho úrody. Vše musel urovnat až soud, který tvrdě potrestal viníka a ten musel dokonce část svých polí a lesů předat menšímu sousedovi. Nová generace majitelů se ale dokázala z historických chyb a problémů poučit. Zjistili, že právě ve spolupráci a vzájemné pomoci je jejich síla. Proto dnes spolu už nesoupeří, ale snaží se společně využívat některé svoje zdroje, aby obě hospodářství měla co nejlepší úrodu. Na staré křivdy se nezapomnělo, ale nejsou již překážkou spolupráce, ale mementem do budoucna a motivací k budování lepších vztahů…“
Tak jako každý metafora, i tento příběh má svoje limity. Ale chci jím vyjádřit následující postoj:
Lidí, kteří se aktivně účastnili II. světové války, postupně ubývá. Dnes jsou na vrcholu sil často jejich pravnuci a prapravnuci. Rozhodně nezapomínám na zločiny, které sudetští Němci způsobili Čechům ve 30. a 40. letech minulého století. Stejně tak jako nepopírám některé křivdy, které udělali Češi Němcům po roce 1945.
Jsem ale moderní člověk a chci se dívat do budoucna. Německo je náš nejvýznamnější ekonomický partner. Zejména v pohraničí je jeho vliv enormní a většinou hodně pozitivní – spousta Čechů do Německa a Rakouska jezdí za prací, za nákupy a naopak spousta Němců a Rakušanů jezdí k nám trávit víkendy a dovolené a mají zde i zajímavé dodavatele pro své firmy. Minulost nevymažeme. Ale přijde mi hloupé neustále vzpomínat na chyby našich prapředků. Mnohem lepší je usilovat o vyvážené, kvalitní a oboustranně prospěšné vztahy.
Potomci sudetských Němců dnes už téměř bez výjimky netouží po návratu nějakých majetků. Naopak může být pro nás příležitostí to, že mají k našemu pohraničí vztah a často usilují i o obnovu některých kulturních a přírodních památek.
Zodpovědný politik má dělat to, co je prospěšné pro zemi nebo region, který spravuje či zastupuje. V současné době mi přijde maximálně správné rozvíjet dobré vztahy se Sudetoněmeckým sdružením a využít je ve prospěch obnovy a rozkvětu našich pohraničních regionů.
A proto jedu na letošní 72. Sudetoněmecký den.