V 51. čísle týdeníku Euro vydaném 21.12.2009 je popisován vztah Pavla Žáčka ke komunistické líhni SSM a jeho kontaktu s StB.

Když k tomu přidáme fakt, že Ústav za skoro tři roky činnosti pod Žáčkovým vedením nepředal žádné podklady pro případný právní postih konkrétních viníků. Dále prokazatelně utajuje informace, ve veřejných vystoupeních systematicky lže, plýtvá penězi a dobrým jménem jinak potřebné instituce, je na místě se ptát, jestli je vůbec takový ředitel, který ještě navíc neprošel žádným výběrovým řízením, muž na pravém místě. Špatnou personální politikou a plánovaným omezením vydavatelské, výstavní a badatelské činnosti v příštím roce jasně Žáček ukazuje, že nejde o pravdivý obraz minulosti a poučení z něho předané mladší generaci, ale o osobní prebendy sobě a hrstce kamarádů. Je to degradace a pohrdání práce většiny zaměstnanců Ústavu a Archivů.

Brigádní referent Žáček

Co si počít s Ústavem pro studium totalitních režimů


HISTORIE

Dne 12. listopadu přišli za Joskou Skalníkem pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a natočili s ním vzpomínky na vznik Občanského fóra a jeho plakátu Havel na Hrad. O jeho agentství se s ním však nebavili. O den později za ním přišla reportérka Reflexu kvůli rozhovoru o Občanském fóru. A sdělila mu, že má dokument, z něhož vyplývá, že se 20. listopadu 1989 sešel s příslušníkem StB. Následně vyšel 16. listopadu na iDnes článek Jiřího Šťastného, v němž se o Josku Skalníkovi zmiňuje jako o agentovi StB. Tentýž den ÚSTR oznámil, že 18. listopadu vydává knihu Občanské fórum, den první, v níž se o Skalníkovi píše jako o agentovi StB.

Faktem je, že se Skalníka na jeho činnost agenta z ústavu nikdo nezeptal. Tato nedávná aféra vyvolala vznik petice iniciované Stanislavem Pencem a nazvané Dějiny nejsou pouze dokumenty StB, která se Skalníka zastává. Tím se opět upřela pozornost na zmiňovaný ústav. O zasvěcený pohled jsme požádali spolupracovníka týdeníku EURO Jana Schneidra, který se touto problematikou systematicky zabývá. Práce, ba sama existence Ústavu pro studium totalitních režimů polarizuje veřejnost. Některé výhrady k této instituci jsme publikovali již v době jejího vzniku (EURO 17/2007). Zkusme s odstupem času stručně zrekapitulovat, proč vlastně ÚSTR vznikl, co má dělat a jak svou práci podává. Prizmatem kritérií a postupů uplatňovaných tímto ústavem se nakonec podívejme i na jeho ředitele.


POCHYBNÉ PŘEDPOKLADY

Vytvoření ústavu bylo vítězstvím pojetí dějin, před nímž varoval George Orwell. Zákonem byly soustředěny zpravodajské archivy, vytvořen ÚSTR k jejich prezentaci a rámcově stanovena i konkrétní interpretace dějin! Práce expertů ústavu je založena na dokumentech Státní bezpečnosti – která je však, když se to hodí, týmiž „experty“ prohlašována za ďáblovo lejno. Některé dokumenty pochopitelně již nejsou k nalezení. Jiné jsou naopak dokonce medializovány, často podle politických potřeb doby. Příklady jsou známy: zveřejnění seznamu příslušníků rozvědky, kauzy Kundera, Gott, Tošovský, Neckář, Bohdalová, Hlaváček, Ploc a jiné.

Druhou kritickou okolností v rodném listu ústavu je scestné pojetí „vyrovnávání se s minulostí“. Očistu zástupně za národ rituálně provádí jakési lustrační kněžstvo – a občas nějakou oběť předhodí davu. Novodobí inkvizitoři nepostrádají pocit výlučnosti. Jejich posláním je boj s temnými silami. Pomalu, ale jistě tak začínají splývat se studovanou (revolučně totalitární) matérií.


JAK SE MĚNILA LEGISLATIVA

ÚSTR má podle dikce zákona především „zkoumat a nestranně hodnotit“ a „analyzovat“ v předmětném období „zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii“. V této souvislosti bude výhodou citovat ze stanov Socialistického svazu mládeže (SSM): „SSM je ... blízkým spolubojovníkem KSČ. ... SSM rozvíjí svoji činnost pod vedením KSČ – vedoucí síly naší společnosti. Vychází z programu a cílů KSČ...“ a tak dále. K SSM se totiž ještě vrátíme.

Původně zamýšlenou pouze „pamětní roli“ ústavu poslanci změnili na studijní, zaměřenou na totalitní režimy. ÚSTR by tedy měl studovat všechny aspekty vzniku a praxe ne jednoho (komunismu), ani dvou (plus nacismu), ale totalitních režimů obecně. To nutně zahrnuje studium totalitních prvků a tendencí, a to i u režimů demokratických. Diskutovanou tezí by mohlo být, že totalitní prvky jsou všudypřítomné. Režimy je do jisté míry asi musejí mít, jinak by nepřežily. Musejí je však kontrolovat, jinak by nezůstaly demokratické. Jak je však účinně držet pod kontrolou, aby se to na společnosti příliš nepodepsalo? Jako se to stalo právě ÚSTR...


DĚJINY NEJSOU POUZE DOKUMENTY STB

Takto nazvaná petice Stanislava Pence byla vyvolána publikací ústavu týkající se vzniku Občanského fóra v listopadu 1989. V ní byl bývalý místopředseda Jazzové sekce Joska Skalník dehonestován jako agent StB, aniž by dostal šanci se k tomu vyjádřit (třeba v poznámce pod čarou). ÚSTR dokonce na toto odhalení média ještě v předstihu upozornil. Brzy nato však ředitel ústavu Pavel Žáček zařadil zpátečku a prohlásil, že jde o záležitost – vzhledem k záměru publikace – marginální. Korunu všemu nasadilo sdělení, že Josku Skalníkovi byly následně předloženy materiály, v nichž je zmiňován. Tyto materiály však byly vyhledány až poté, co aféra vypukla. To znamená, že v době vzniku publikace je odborníci nestudovali, takže Skalník byl uveden skutečně bez znalosti kontextu a bez interview. Bohudík tato odporná praxe narazila.

Jsou „historici“, kteří se s bádáním opravdu moc nepářou. Například Prokop Tomek vydal knihu Okres na východě 1960–1989, v níž se údajně snažil popsat různé aspekty činnosti Státní bezpečnosti vůči občanům havlíčkobrodského okresu. Výsledkem je publikace, v níž pouze okomentoval to, co v archivech náhodou ponechala StB. Nic víc. Nemluvil snad s žádným z žijících pamětníků. „Tak to bychom museli obíhat všechny ty aktéry a ptát se jich,“ reaguje na výhrady „historik“ Žáček.


K ČEMU MÁ ÚSTAV SLOUŽIT

Položili jsme si kdysi otázku, zda má ÚSTR vzniknout a čemu má sloužit – zda ke smíření, nebo k permanentní studené občanské válce. To druhé bylo správně – jak ukázala praxe. Oslyšen bohužel zůstal názor Václava Klause, že se zkoumáním minulosti se to má jako se zpětným zrcátkem v autě: musí být, ale ne větší než čelní sklo.

Abychom správně porozuměli jistým rozdílům: ÚSTR zveřejnil jakési materiály se jmény kmenových zpravodajců a osob, které šmahem označil za spolupracovníky Státní bezpečnosti. Lze namítnout, že Stanislav Penc před časem publikoval seznam ještě obsáhlejší. Jenže na rozdíl od ústavu se Penc nedopustil žádné dehonestace. Zveřejnil vlastně rejstřík osob, o něž se StB dále nespecifikovaným způsobem zajímala, doplněný odkazy na konkrétní archiválie. Proti tomu nelze z lidského hlediska nic namítat, a z badatelského dokonce naopak.

Mnoho komentářů se již intuitivně dotklo tušeného velkého problému: když už ÚSTR takto zásobuje média, škodí všem alespoň rovnoměrně? Zde je zakopaný pes. Žáček se nestará, „kde ty lidi dělaj dneska“, jak arogantně reagoval na otázku, zda ho zajímají případné problémy lidí z jím publikovaných seznamů kádrových příslušníků civilní rozvědky. Mohli bychom právem předpokládat, že zveřejní též personální sestavu vojenské rozvědky, známé za předchozího režimu pod názvem Zpravodajská služba Generálního štábu. Jestli tak neučinil a učinit nehodlá, může to vyvolávat řadu podezření. Může být, že pracuje v její prospěch? Se všemi důsledky z toho plynoucími? Nebo jen pomáhá destruovat civilní rozvědku v boji zpravodajských složek státu o rozpočtové prostředky? Znejistit její osazenstvo, poškodit jeho morálku? Obě varianty však znamenají státobezpečnostní riziko!


ZIFČÁK A SSM

ÚSTR na svých internetových stránkách kvantifikuje svoji činnost. Můžeme se dočíst počty stran, publikací, konferencí. Nás však dvacet let po cereport lospolečenské změně zajímá, co vlastně ústav vybádal. Například o roli příslušníka StB Ludvíka Zifčáka? Na svých webových stránkách totiž dosud uvádí, že po brutálním potlačení demonstrace na Národní třídě sehrál dosud nepříliš objasněnou roli „mrtvého studenta“. Nepokládá Zifčákovu úlohu za důležitou k objasnění tehdejších událostí a k vyvrácení „listopadových“ mýtů? ÚSTR se podle vyjádření svého mluvčího Zifčákovou rolí zabývá. Máme prý sledovat odborné výstupy. Otázkou je, jestli se jich dočkáme dříve, než sejdeme věkem.

A jak se ÚSTR věnuje roli vrcholových orgánů SSM v průběhu roku 1989? Je možné se seznámit s výsledky bádání o činnosti tohoto – podle citovaných stanov – „blízkého spolubojovníka KSČ“? Nakolik mají odborníci z ústavu prostudovánu roli SSM v majetkové transformaci jednoho režimu do druhého? Mluvčí ústavu na tuto otázku nemá jinou odpověď než upozornění, že „zde máme pluralitní prostředí, tj. kromě ústavu existují v ČR i další instituce (např. ÚSD, ÚDV), které se zcela jistě tématy, o něž máte zájem, zabývají. Obraťte se také na ně, třeba vás jejich pracovní výsledky uspokojí“. Nojo, ale bezpečnostní archivy má pod palcem ÚSTR.


ŽÁČEK SE NECHCE BAVIT

Můžeme se však tázat dále: Má ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček bezpečnostní prověrku – a jestli ano, na jaký stupeň? Zastával za minulého režimu nějakou funkci v SSM? Jestli ano, necítí se být ve střetu zájmů? Mluvčí ústavu odpovídá: „Jak jistě dobře víte, ÚSTR nepracuje s utajovanými informacemi, a proto žádný z jeho zaměstnanců bezpečnostní prověrku nepotřebuje. S podrobnostmi o bezpečnostních rizicích řešených v rámci zákona č. 41/2005 Sb. se obraťte na kompetenta, tj. Národní bezpečnostní úřad.“ O Žáčkově svazácké minulosti ani čárka.

Právě Žáček ovšem silně ovlivnil podobu vznikajícího ústavu a řídí jeho současnou činnost. Jak jsme již uvedli, ÚSTR namísto studia totalitních režimů preferuje šťárání v minulosti různých osob, a to pouze na základě různě důvěryhodných dokumentů, bez interview s těmito osobami. Pan ředitel se tedy nemůže divit pokusu o drobnou sondu do jeho minulosti. Interview i odpověď na naše otázky odmítl, takže si musíme vypomoci jinak. Nejlépe tím, co o sobě sám napsal v knize Sto studentských revolucí (1999).


ŽÁČEK A SSM

Připomeňme, že Žáček byl studentem Fakulty žurnalistiky UK a přijat ke studiu byl – nepochybně s dobrým kádrovým profilem – v době komunistické totality. Ve zmíněné knize píše: „Členové SSM si v prvních svobodných volbách na téhle fakultě měli ‚svobodně‘ zvolit školní výbor SSM. ... Nicméně, fakultní výbor se změnil, něco se začalo dít, nebyl tam, myslím, nikdo z minulé doby přežívačů. Já jsem dostal tu nejblbější funkci, jaká tam byla, brigádního referenta.“ (str. 844–845) Svědectví se s největší pravděpodobností týká podzimu roku 1988 (sám Žáček to v knize neuvádí přesně).

Jak se brigádní referent Žáček podílel na činnosti totalitního dohledu nad tiskovými aktivitami vysokoškolských studentů (kde StB stačilo mít jednoho jediného konfidenta, aby věděla všechno), z něhož se mávnutím kouzelného listopadového proutku stala demokratická organizační struktura (stejná závorka)?

„...do tohodle všeho tehdy také vzniklo Studentské tiskové a informační středisko (STIS), které podchycovalo snahy všech redaktorů studentských časopisů. Ukázalo se to jako výborný nápad. Studenti se každý den informovali o situaci na té které fakultě, získali pod patronací městské vysokoškolské rady SSM legální platformu k diskusi a hlavně postupně ztráceli strach. Ač mě zpočátku šéf střediska Martin Mejstřík bral spíše za blázna, za potrhlíka, stal jsem se, tuším že s Monikou Pajerovou, místopředsedou. Sešel se tam děsný konglomerát lidí, který, i když tam taky byla ve vzduchu občas cítit jakási nedůvěra, vytvářel každý čtvrtek U Bílého koníčka zvláštní povzbudivou atmosféru. Tím vším prolínal STIS, který prorážel informační bariéru, vytvářel jakousi organizační strukturu, která se posléze na jedničku osvědčila v prvních dnech po 17. listopadu...“ (str. 845–846)


ŽÁČEK A STB

I o tom, jak si ve svých aktivitách počínal, referuje sám Žáček. „Právě Venca (Bartuška) nám ‚zkušeně‘ radil, že kdyby něco, tak (na výslechu na StB) řekněte, že nechceš být konfident, a oni se toho slova konfident zaleknou a už se o tebe nebudou zajímat. Já jim to tam opakoval asi pětkrát a pořád nic.“ (str. 847)

„V Bartolomějské jsem si to zavařil především tím, že se ‚nějak‘ řeč stočila k Protu (studentský časopis ‚Proto‘, jehož byl Žáček šéfredaktorem) a já se jich ptal, zda mají poslední číslo, protože jsem si myslel, že ho mají. Řekli, že ne, ale stejně už ho asi měli. Domníval jsem se, že nebude nic proti ničemu, když jim ho nechám, ‚když půjdu kolem‘. Pak jsem vypadl, oddechl jsem si, ale říkal jsem si, sliby se mají plnit, tak jsem přišel asi za týden na vrátnici a říkal jsem tomu dozorčímu, že tady mám nějaký časopis a kde ho mám nechat, že to je na jméno Šrámek.“ (str. 848)

„Prohlašuji, že jsem nikomu žádné informace a materiály OF nepředal,“ uvedl nedávno výtvarník Joska Skalník. Jak vidno, takové prohlášení ředitel Pavel Žáček učinit nemohl.

Z toho všeho se dá usuzovat, že ředitel Pavel Žáček zřetelně osvědčoval své uvědomění ve svazácké funkci. A protože na ni mohla navazovat kandidatura na členství v KSČ, bylo nutno ověřovat, zda se to vše děje upřímně a bez postranních úmyslů. Na to dohlížely bdělým okem shodou okolností mimo jiné právě orgány, jejichž archivy se Žáček tak nějak přirozeně začal po převratu zabývat. A tak Impérium bylo schopno uštědřit úder Jazzové sekci ještě i po dvaceti letech!

***

Novodobí inkvizitoři nepostrádají pocit výlučnosti. Jejich posláním je boj s temnými silami. Pomalu, ale jistě tak začínají splývat se studovanou matérií. Co vlastně ústav vybádal? Například o roli příslušníka StB Ludvíka Zifčáka? Dá se usuzovat, že ředitel Pavel Žáček zřetelně osvědčoval své uvědomění ve svazácké funkci


JAN SCHNEIDER, spolupracovník redakce Euro

Vyšlo v 51 čísle 21.12.2009