Jedna z významných českých hereček ukončila svoji životní dráhu dva dny před Štědrým dnem v 71 letech. Je mně smutno stejně jako všem, co jí měli rádi. Píši tento článeček proto, abych připomněl i jinou stránku jejího života nežli hereckou. Tou je její veřejná statečnost a občanská angažovanost. Milenu Dvorskou jsem poprvé osobně poznal v roce 1989 při oslavě návratu Václava Havla z vězení. Tehdy pro mě byla její přítomnost ve veskrze protirežimním prostředí ukázkou její osobní statečnosti. Na rozdíl od naprosté většiny přítomných měla právě ona co ztratit. Proto mě zaujala natolik, že jsme se v následujícím období stali osobními přáteli. Po listopadové revoluci a nástupu dravého tržního hospodářství, kuponové a jiné privatizace a vytváření pocitu vítězství z nově zvolené cesty se Milena i navzdory většinového latentního rasismu a xenofobie připojila k občanské iniciativě HOST - Hnutí občanské solidarity a tolerance, která na začátku 90 let začala upozorňovat na rasismus a násilí ve společnosti. Vzpomínám si na aktivitu protestující proti zavírání lidí za odepření vojenské služby a její procítěné vystoupení v televizi na toto téma. Stejně tak na podporu alternativních kulturních aktivit. Kdyby alespoň část veřejně známých lidí během svého života nemyslela jen na sebe a zájmy svých soukmenovců a angažovali se ve veřejném prostoru tak jako Milena Dvorská bylo by nám všem mnohem lépe. Mileno děkuji za vše.




Na fotografii je stojící Jan Stern, sedící Milena Dvorská, Dana Němcová a Karel Steigerwald a v okně se odráží Josef Topol - léto 1989