Opět začala postní doba. Pro nás křesťany je to důležité období. Je to čtyřicet dní určených k obnově našeho nitra, naší osobnosti.

Postní doba má souvislost s Velikonocemi, které jsou největším svátkem křesťanů. Naprosté jádro křesťanského učení totiž není v morální nauce ani v duchovních praktikách, ale v tajemství, které řeší otázku života a smrti.
Nikdo z nás za normálních okolností nechce zemřít. Je v nás zakódována vůle k životu, můžeme ji nazývat například pud sebezáchovy. Aniž bychom příliš přemýšleli, chráníme si svůj život. Naší přirozenou touhou je žít a nezemřít. Na druhou stranu je smrt jedinou jistotou, která nikoho z nás nemine. Je v tom jakási existenciální disproporce – na jedné straně se vše živé doslova dere k životu, na straně druhé toto živé naprosto neomylně a bez výjimky kosí smrt.
Teologické vysvětlení tohoto problému je v hříchu člověka. Čteme o tom na počátku Bible. Člověk si zvolil jít proti přání Boha a smrt je jedním z důsledků. Proto v centru křesťanské víry stojí právě otázka života a smrti, a to nejen kvantity života v čase (jak dlouho budeme žít), ale také jeho kvality. Ježíš proto často mluví o Božím království a o věčném životě. Věčnost není jen kvantitativní záležitostí (jako by věčnost byla jen nekonečným množstvím času), ale také kvalitativním, protože jde o život v Boží blízkosti, tedy u samotného zdroje života.
Ježíšovo učení není jen teorie nebo dokonce ideologie. On učí existenciálně: to co si máme osvojit, podává pomocí příběhů a zážitků. To co s ním zažili jeho nejbližší, mezi něž počítáme jak jeho rodinu, tak i ty, které si vybral za své spolupracovníky, to je potom předáváno jako radostná novina (řecky eu-angelión, tj. evangelium) a až později z toho moudré hlavy abstrahují nauku, kterou známe jako teologii (na vědecké úrovni) nebo jako katechismus (soubor pouček pro všeobecné použití křesťanů).
Některé ze zážitků, o nichž nám svědčí evangelia, se vymykaly běžným lidským situacím. Říkáme jim zázraky pro jejich výjimečnost, evangelista Jan je potom nazývá znameními, pro jejich symbolickou výpověď o tom, kdo Ježíš je. Jsou jakousi legitimací Ježíše jako Božího Syna, abychom jej mohli jako Boha uctívat, ale jako člověka rovněž následovat. Zároveň tyto události řeší naše životní nouze: od nedostatku vína na svatbě až po smrt blízkého člověka. Zázrakem zázraků je potom Ježíšovo zmrtvýchvstání, div, který Ježíš učinil sám na sobě. Je jasným důkazem, že on je Bohem, ale také zdrojem naší víry a naděje, protože vstal z mrtvých kvůli nám, jako první z nás, abychom věděli, že naší budoucností není smrt, ale život. Je to velmi komplexní a komplikovaná tématika, ale tento fakt života a smrti je jádrem křesťanského učení a zakládá velikost slavnosti Ježíšova zmrtvýchvstání. Však právě proto těmto svátkům říkáme Velikonoce – tedy veliká noc.
Postní doba je potom přípravou na tyto veliké svátky. Jejím smyslem je obnova čistého a nezakaleného vztahu s Bohem, pramenem života, a tedy naší nadějí. Proto se snažíme postní dobu my křesťané brát tak vážně.
Jak ji prožívat? Návod vlastně dostáváme od samotného Ježíše v evangeliu podle Matouše (Mt 6, 1-18). Je nutno si uvědomit svou hříšnost a tento nedostatek řešit kajícností. To znamená skutky, jimiž dokazujeme, že navzdory našim chybám chceme, aby vztah mě a Boha byl nezakalený. Ježíš sám říká, že těmito skutky kajícnosti jsou modlitba, půst a almužna.
Modlitba není jen odříkávání nějakých naučených textů po vzoru manter, kde by bylo nutné přesně opakovat určitá slova. Má to být především živá komunikace mezi člověkem a Bohem ve víře, že Bůh mě slyší a že taky odpovídá, a to s láskou. Modlitba může mít různorodé podoby, avšak vždy vyžaduje jednu veličinu, a tou je čas. Modlitba je tak vlastně v první řadě časem stráveným s Bohem. V době, kdy základním paradigmatem člověka je výrok, že čas jsou peníze a že času je nedostatek, to vyžaduje opravdu značné úsilí.
Půst není záležitostí životosprávy ani důkazem o síle vlastní vůle, i když toto mohou být žádoucí „vedlejší účinky“ postu. Je to spíše jakási modlitba tělem. Je to existenciální deklarace toho, že Bůh je v mém životě na prvním místě. Někdy může mít proto půst paradoxní podobu, například takovou, že budu jíst naopak všechno, tedy i to, co mi „nejede“.
A nakonec almužna. Je to taková popelka mezi kajícími skutky, protože si s ní často nevíme příliš rady. Není to jen charitativní čin nebo spořivost, jejímž důsledkem je štědrost a dar na nějaký bohulibý účel. Je to opět spíše modlitba celým „já“. Je to důkaz toho, že je pro mě důležité spíše žít naplno než vlastnit mnoho věcí a mít mnoho možností. Je to také prostředek k získání zdravého odstupu k věcem, které nás obklopují a které mají tendenci si nás ochočit nebo zotročovat. Díky tomuto „nekonzumnímu“ postoji mohu něco ušetřit, a v některých případech to může být i dost podstatná částka. Almužna znamená, že si tyto peníze nenechám pro „budoucí spotřebu“, jak ekonomie hovoří o úsporách, ale zbavím se jich navždy tak, že podpořím nějaké dobré dílo. Můžeme říci, že prostředky získané pro almužnu jsou důsledkem našeho postního snažení.
A to všechno děláme proto, abychom zkorigovali náš pohled a naši cestu k Bohu. Abychom dostáli výzvě apoštola Pavla, kterou kdysi napsal v dopise křesťanům do Tessaloniké: „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi.“ (Kol 3, 1-2)