16. května má svátek sv. Jan Nepomucký, světec, s jehož sochami se setkáváme snad na každém kroku. Je jakýmsi symbolem křesťanské podoby české krajiny. Ostatně asi právě proto se dostal i do milé cimrmanovské písničky „Elektrický valčík“: „A nyní, kdo tu všechno byl… a svatý Jan z kamene vytesán.“

Poslední roky jsme v Praze svědky oslav tohoto světce pod názvem „Navalis“. Jedněm se tato barevná podívaná velmi líbí, druzí k ní mají výhrady. Faktem však zůstává, že se těchto slavností každý rok účastní větší a větší počet lidí. Platí-li zde ono slovo evangelia: „Poznáte je po ovoci“, pak je třeba tuto slavnost vzít jako pozitivní událost. A oslava světce by nás měla přivést i k přemítání o jeho osobě.
Svatý Jan Nepomucký je z pohledu moderního českého člověka, kritického ve svém pohledu na historii, avšak nikoli prostého tendenčních výkladů doby minulé, velkým oříškem. Žije totiž dvojím životem. Ten barevnější, světoznámý, je barokní a je to život legendy. Světec, který byl umučen pro zpovědní tajemství králem Václavem a hozen do Vltavy. Pět hvězd kolem jeho hlavy je symbolickým epigramem jeho ctnosti: TACUI (mlčel jsem).
Neméně zajímavý je však jeho skutečný život, i když o něm pochopitelně víme méně. Johánek z Pomuku či doktor Johánek byl kromě jiného veřejným notářem, rektorem univerzity v Padově, doktorem dekretů, farářem, kanovníkem, generálním vikářem, a nakonec tedy mučedníkem. Jeho život můžeme mít za nezajímavý: byl to v podstatě úředník. Ale není toto právě důvodem, abychom si ho lépe všimli? Pokusme se o to.
Narodil se v Pomuku. To je dnešní Nepomuk v jihozápadních Čechách. Známe rčení: Ani muk! Nepomuk byl v té době pravděpodobně klášter na Zelené Hoře, kde se „nepomuklo“, čili mlčelo, zatímco Pomuk byl to „mluvící město“ pod ním. Narodil se místnímu rychtářovi a minimálně po otci byla jeho mateřštinou němčina.

Stal se veřejným notářem, tedy člověkem, který vyhotovoval veřejné listiny. Tehdejší notáři nepoužívali ani pečeť ani razítko, ale zvláštní značku (poměrně složitou), kterou „podepisovali“ vyhotovenou listinu.
Dále jsem napsal, že byl rektorem univerzity v Padově, a tato slova jsem předřadil slovům „doktor dekretů“(tj. doktor práv). Není to omyl. Na některých středověkých univerzitách nebyl jejím rektorem učitel, ale zvolený student. To ovšem poukazuje na mimořádnou kvalitu tohoto adepta práv.
Jan jako kněz se stal pražským farářem, a to v kostele sv. Havla na Starém Městě Pražském, který byl kostelem pražských Němců. Kromě jiného zde vyhotovil inventář, který se zachoval až do dnešních dnů. Dále byl kanovníkem na Vyšehradě a nakonec roku 1389 generálním vikářem, čili pravou rukou třetího pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. A v této službě přišel v březnu 1393 o život. Král Václav IV. byl s arcibiskupem Jenštejnem ve stále ostřejších sporech. Oba byli horké hlavy, král navíc pil a obklopoval se přáteli, kterým bylo potřeba dávat nejrůznější úřady. Jablkem sváru bylo opatství v Kladrubech, jehož majetek chtěl král použít pro založení biskupství v Plzni (bylo založeno až 600 let poté!), ale arcibiskup prostřednictvím svého generálního vikáře potvrdil volbu nového opata a tím králův záměr zhatil. Můžeme říci, že to byl kompetenční spor. Výsledkem bylo zatčení arcibiskupových pomocníků a jejich následné mučení. I sám král přiložil ruku k dílu. Jeden z Jenštejnových nejbližších nepřežil – doktor Johánek. Podle nejnovějších antropologických výzkumů byl zabit při mučení a do Vltavy hozen již jako mrtvý. Dokazují to zranění na Janově lebce.
Proč o tom píšu? Myslím si, že je dobré připomenout, že tento svatý není jen patronem zpovědníků a „lidí na vodě“, ale také všech vzdělaných, zásadových, diskrétních a poctivých lidí, právníků a úředníků zvláště. Je vlastně velmi neobvyklé až bizarní, že svého druhu relikvií tohoto světce jsou notářské zápisy a inventář! Dnes často nadáváme na administrativu, vadí nám, že Evropská unie, stát a další organizace zaměstnávají stále více a více úředníků. Neměli bychom se také ptát po kvalitě této práce a po kvalitě lidí, kteří ji vykonávají? Jsem přesvědčen, že ano. Janův příklad (při vědomí, že zprávy o něm jsou jenom fragmenty) ukazuje na kvalitu dobrého úředníka: svou práci chápe jako službu, je vzdělaný (tedy kompetentní), je diskrétní a dokáže zachovat tajemství, jde mu nejen o dokončení práce, ale o její vnitřní kvalitu. A nakonec to nejdůležitější: pro spravedlnost je ochoten nasadit život – a to doslova. Nevím nevím, zdali v době, kdy se domníváme, že „papír všechno snese“, doceníme takové kvality. O to více potřebujeme, aby i nad našimi hlavami stál „svatý Jan z kamene vytesán“.