Každá z nás je herečkou. A přitom ani nepotřebujeme jeviště. Hrajeme nepřetržitě a mnohdy i více rolí současně. Po některých toužíme a daly bychom za ně i kus života. Jiným bychom se nejraději vyhnuly nebo se klidně obešly bez jejich repríz.

Jsme dokonalé improvizátorky. Často musíme hrát nejen bez scénáře, ale i bez jasně definované charakteristiky dané postavy. Vždy jsme však vystaveny nemilosrdné kritice. Právo kritizovat nás si bere do svých úst každý z publika. Není to však proto, že bychom hrály úlohu špatně. Spíše jsme své publikum odnaučily tleskat a projevovat hold za naše umění.

Jistě nemusím dopodrobna popisovat, kolik probdělých nocí, posmrkaných kapesníků, jaké množství sebelítosti, sebezpytování a vzteku z bezmoci mě stálo vyrovnat se s negativní kritikou mého nepříliš vděčného publika.

Ráno v koupelně při pohledu na příšernou herečku, co se odrážela v zrcadle přede mnou, mě začaly přepadat otázky typu: „Nebude mým dětem lépe beze mne, když je neustále jen komanduju a chovám se jako diktátor? Nebyl by můj muž mnohem šťastnější s jinou, když jsem hlavní příčinou všech jeho nezdarů? Co jsem to za dceru, když své matce pravidelně netelefonuji a nemám trpělivost na její donekonečna se opakující stesky? Co jsem to za přítelkyni, když nechci probírat podrobnosti svého intimního života a pokaždé neodkývám, že všichni chlapi jsou idioti? Jak můžu chtít být dobrou manažerkou, když nezvládám ani organizaci své domácnosti?“

Evidentně mi chyběla pochvala. Pochvala za cokoliv. Ocenění mého úsilí, vynaložené energie, dobrého úmyslu.

Namísto toho, abych po svém okolí začala vyžadovat i pozitivní hodnocení, snažila jsem se mu ještě více vyhovět. Měla jsem naivní představu, že si konečně všimne, jak jsem v něčem alespoň dobrá, když už ne výborná, a dá mi to zřetelně najevo.

Samozřejmě to byl omyl, doufat v něco takového, potrestaný sprchou další zdrcující kritiky, a z toho pak následně vyplynulo prohloubení pocitů vlastní nedostatečnosti. Jak jsme někdy nepoučitelné a libujeme si v sebemrskačství!

Uvědomila jsem si, že jsem vše nechala zajít příliš daleko, a namísto další sebelítosti jsem si začala svého publika více považovat. Ono je totiž v mnohém chytřejší než já. Nikdy si nepřestalo vážit samo sebe.
V duchu jsem si probrala všechny své životní role a položila otázku: „Kým bych sama sobě chtěla být? Líbilo by se mi být svou vlastní matkou, manželkou, přítelkyní?“

Najednou mi už tolik nevadila negativní kritika mého publika. Zjistila jsem, že by se mi líbilo být svou přítelkyní, protože své kamarády nikdy nenechám ve štychu. Líbilo by se mi být svou manželkou. Uviděla jsem ženu vamp kombinovanou se vzornou hospodyňkou. Líbilo by se mi být svým zaměstnavatelem, protože umím ocenit práci druhých. Líbilo by se mi být svou zaměstnankyní, protože jsem zodpovědná, loajální, kreativní. Líbilo by se mi být svou matkou, protože bych věděla, že je pode mnou vždy připravená záchranná síť.

Opět si začínám vážit sama sebe. Také se učím říkat si o potlesk. A když mé publikum někdy náhodou nevidí, proč by mi mělo tleskat, neostýchám se mu to stručně a srozumitelně zdůvodnit. Pochopila jsem, že pokud nebudu sama schopná si uvědomit a ocenit své kvality, tak to nemůžu vyžadovat od jiných. Také jsem si uvědomila, že i já jsem publikem pro své okolí a jak je pro mou vlastní spokojenost důležité dostatečně nahlas oceňovat herce a herečky kolem mne.

Vážení čtenáři, souhlasíte se mnou? Myslíte si, že za toto poznání zasloužím potlesk na otevřené scéně? Nebo znovu uslyším jen pískot a bučení?

psáno pro ONA MF DNES