Není to tak dávno, když mi jedna z klientek v uzavřeném prostoru o rozloze tři metry čtvereční v dobrém řekla: „Ani nevíte, jak mi leze na nervy ten váš optimismus!“

Neuměla jsem okamžitě reagovat. Vyřčená slova mě zaskočila. Jako přehnaný optimista si totiž nepřipadám. Čím déle nad tím přemýšlím, docházím k názoru, že dotyčná měla na mysli něco jiného. Pravděpodobně se jednalo o můj přístup k bytí.

Je mi lehce přes čtyřicet a jsem matkou dvou dětí s nezvratitelným postižením. Veškerá výchova a péče o ně je pouze na mých bedrech. Dřu tak, až obrazně potím krev. Přitom mám tu drzost nestěžovat si, živit nás, studovat a zároveň se usmívat na lidi kolem sebe.

Nikdy jsem nedokázala být dobrovolně pasivní. Pasivita u mě vyvolává bezmoc. Ta je průvodcem strachu a ten nejenže je zhoubný, nakažlivý, ale i zavání smrtí. V mém životě však existovalo období, kdy se pro mě život stal čekáním.

Čekáním, až se potvrdí či vyvrátí ta nebo ona diagnóza, až děti povyrostou, až zmizí bolest po mnohdy zbytečném konfliktu, až přijdou peníze na účet na základní živobytí, až se léto přerodí v zimu a naopak, až uplyne den, hodina, minuta, až…

Čekání v mém případě rozhodně nebylo synonymem pro pasivitu, ale ani pro cílevědomou aktivitu. Byl to zvláštní vnitřní skrytý boj se sebe samou. S vlastními pocity nedostatečnosti, zoufalstvím, s osudem. Čekání mě naučilo věřit v naději i tam, kde na hony daleko žádná není, nacházet řešení, která zdánlivě neexistují, poskytlo čas pro sebereflexi a uvědomění si priorit, schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného, přijímat nezvratitelné, s rozmyslem nakládat časem, fyzickou i duševní energií, být více tolerantní a méně soudit samu sebe i druhé. Díky čekání na vlastní kůži ale také vím, co znamená bezmezné ponížení a v zoufalství udělat či obětovat téměř cokoliv…

Pro mnohé jsem se navenek stala takzvaně silnou. Někteří nám, mně i dětem, nezištně pomáhají, seč jim síly stačí, jiní si přijdou pro energii a povzbuzení, když už se jim té vlastní nedostává a dalším připadá podivné, že při tom všem, co na nás život nakládá, se nehroutím, nespílám tomu či onomu a opakovaně se zatnutými zuby a vztyčenou hlavou se znovu a znovu zvedám z kolen. Přece kdyby naše situace byla tak „zlá“, jak vypovídají fakta, nemohla bych mít tolik energie, vypadat jak vypadám, děti prospívat tak, jak prospívají! Také se však najde mizivý počet jedinců, kteří by mě rádi viděli knokautovanou. Ptáte se proč? Někde jsem četla, že když se člověk setká s něčím, co není schopen pobrat, je výhodnější přenést svůj pocit nedostatečnosti na objekt, který nepříjemný pocit způsobil, a dát mu tak najevo svou „převahu“.

Není člověka, který by nevěděl, co znamená bolest, osamění, nedorozumění, zoufalství. Někdy tyto negativní pocity mohou být tak dlouhodobé a intenzivní, že jediný způsob, jak „přežít“, je, stát se silným. Když je totiž dnes špatně, neznamená to, že tomu tak bude zítra. A když je dnes dobře, je zbytečné se strachovat, že tomu zítra bude jinak. A tak zdravím všechny na stejné lodi a prosím, neztraťte úsměv, i když tím druhým někdy lezete na nervy :-)