Je v pořádku, že se dva dospělí lidé rozhodnou jít každý svou cestou. Ale co jejich děti? Smějí zůstat dcerami a syny svých rodičů se vším všudy? A mají vůbec šanci nebýt jen bezbrannými rukojmími v malých válkách Roseových?

Poslední dny přemýšlím o dětech, které jsou účastny rozchodu rodičů. O tom, co si samy nezavinily a s čím i ve většině případů nesouhlasí. "Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem," řekl Platon. A já, po diskusích s lidmi kolem sebe na téma povinnost rodičů po jejich rozchodu ke společným dětem, si připadám divná, nenormální, šílená.

Rozumím, že rodiče z různých důvodů mohou jako nezávislé osoby jít svou cestou. Žít sami nebo v novém partnerství či založit další rodinu. Ale nechápu, proč pro některé z nás rozvod znamená udělat tlustou čáru za minulostí a zbavit se odpovědnosti za svá minulá rozhodnutí, činy. Problémy ve vztahu rodičů přece nikdy nesmí ovlivnit jejich vztah k dětem a ony se nesmí beztrestně stát rukojmími ani jednoho z nich pro trestání toho druhého, prostředkem pro vyřizování účtů mezi nimi.

Ptám se: "Kdo a co donutí nás, rodiče, chovat se ke svým dětem odpovědně, když toho nejsme z různých důvodů sami schopni?"

Ptám se: "Proběhl nebo probíhá nějaký výzkum, kolik dětí z rozvedených manželství dostává od své matky či otce stanovené výživné pozdě nebo vůbec nedostává? Kolik dětí je popouzeno jedním rodičem proti druhému rodiči? Kolika dětem je upíráno komunikovat s druhým rodičem?"

Ptám se: "Je někdo, kdo se touto problematikou systematicky zabývá na odborné úrovni? Například některé z ministerstev, nadací, občanských sdružení? Existuje politická strana, která má řešení této problematiky ve svém volebním programu? Existuje škola, ve které psycholog a sociální pracovník pracují s dětmi z rozvedených rodin a vysvětlují jim, co je správné a na co mají právo? Existují internetové stránky, kde děti najdou první pomoc v situaci, když se jejich rodiče rozvádějí, či rozvedli?"

Ptám se: "Nejedná se o určitou formu týrání dětí z některých rozvedených manželství? Týrání, které je vlastně podporováno státem(!), když dané problémy asi nevidí, a proto i neřeší?" Je sice pravda, že soud stanoví opatrovníka dětí pro dobu během a po rozvodu manželství rodičů, jehož úkolem je děti zastupovat tak, aby nemohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem, ale…

Ptám se: "Jak je možné s plnou odpovědností zastupovat někoho, koho jsem nikdy neviděl a nikdy s ním nemluvil? Jak potom opatrovník může znát skutečné zájmy, prostředí a poměry, ve kterých dítě žije? Jakým způsobem se opatrovník dozví, že dítě má nějaký problém, když ono na něj nemá žádný kontakt a mnohdy ani neví o jeho existenci!?"

Ptám se: "Jak je možné, že soudci umožní nám, rodičům, degradovat naše děti na věc, balík, kufr, které si v určené dny předáváme pěkně z ruky do ruky? Kdo nám dal právo rozhodovat za naše děti, kdy nás můžou vidět a kdy nesmí?"

Ptám se: "Nezjednodušujeme si to příliš jako všechno ostatní? Vždyť ani v trestním zákonu není stanovena doba a výše dlužné částky na výživném. Je pěkné poslouchat rady pánů poslanců: lidi, množte se! Kdo se o vás postará, až budete v důchodu? Ale proč potom narozeným dětem nezajistí dobrými zákony a jejich důsledným vymáháním kvalitní dětství bez zbytečného stresu?"

Při špatném řízení auta stačí dvanáct trestných bodů, abychom přišli o právo na jasně definovanou dobu sedět za volantem, a pro znovuzískání povolení řídit musíme znovu podstoupit zkoušku na svou způsobilost být řidičem. Proč něco obdobného neexistuje pro nás špatné rodiče? Kroutíte hlavou, chytáte se za vlasy? Pak není divu, že desetileté dítě napíše knihu, kde radí ostatním dětem, jak přežít neodpovědnost a egocentrismus nás, rodičů.

Vážení čtenáři, jsou mé otázky oprávněné, nebo jsem opravdu tak ztracená? Zcela vážně myšlená otázka. Tak jako jsou vážně myšleny všechny předešlé.