... mě na rozdíl od ostatních přítelkyň pokaždé navštíví bez ohlášení a bez ohledu na to, jestli se mi to zrovna hodí. Vůbec ji nezajímá, zdali mám starosti s dětmi nebo mě honí nějaký termín či mě skolila viróza. Někdy její návštěva skončí za pár hodin, jindy se rozhodne zůstat i několik dnů a jako se nečekaně objevila, nečekaně i zmizí.

Má „přítelkyně“ Deprese je naštěstí mírného typu. Takového, co mě spíše zpomalí, než aby mi bránil v každodenním osobním či profesním životě. Její přítomnost mi umožňuje uvědomit si nejistotu ze sebe samé, ze svých schopností a dovedností, z nezkušenosti, ale i nejistotu morální. Ukazuje mi, že rozum vždycky nestačí, že existují i jiné oblasti lidského vnímání a posuzování. S čistým svědomím tedy můžu napsat, že ji právě z těchto důvodů čas od času ráda vidím, ale vždy jsem velmi ostražitá! Je to totiž ženská, která by si právem zasloužila ještě horší přízvisko nežli Potvora či Mrcha. Svou schopností spřádat intriky několikanásobně předčí Andreu z Velmi křehkých vztahů, tvrdostí železnou lady Margaret Thatcherovou a krutostí i pověstnou Čachtickou paní.

„Přítelkyni“ Depresi bych také mohla přirovnat k upírovi, protože tak jako on, i ona potřebuje ke své existenci „vysávat“, ale toto přirovnání by vůči němu nebylo spravedlivé. Deprese je totiž mnohem rafinovanější a tím i zákeřnější! Ona svou oběť vysává postupně. Pohrává si s ní jako kočka s myší. V různých časových intervalech na různě dlouhou dobu ji propouští ze zajetí svých drápů a zpovzdálí se škodolibým, budoucnost znalým úsměvem pozoruje její radost ze znovu nabyté svobody. Opětovně tak nechá svou oběť nasát energii z radosti ze života, aby ji o ni mohla opakovaně připravovat.

Deprese také potřebuje prožívat pro naplnění své spokojenosti a získání síly k dalšímu rozpínání dlouhodobé partnerství. Ale ani v tomto případě se nejedná o rovnoprávný vztah. Jako své oddané služebníky si vybrala Úzkost a Stres. Někdy je využije jako průzkumníky – vyhledávače, jindy se za ní táhnou jako temný bolavý stín. Někdy na její oběť dohlížejí jako perfektně vycvičení hlídací psi, jindy ji uštvou jako vyhladovělí psi lovečtí, ale poslední smrtící ránu s tetelivou radostí vždy přenechají své paní, Depresi.

Deprese vezme zavděk každým, kdo jí zkříží cestu a bez skrupulí mu vnutí svou společnost. Umně to maskuje rádoby spravedlností a jakýkoliv projev diskriminačního chování jí není vlastní. Nerozlišuje mezi mužem a ženou, dospělým či dítětem, bohatým nebo chudým, zdravým a nemocným. Nestraní pravicově ani levicově orientovaným, věřícím či ateistům, neupřednostňuje heterosexuály před homosexuály. Nikdo pro ni ve skutečnosti však neznamená nic víc než jen kořist! Pod maskou únavy a melancholie se nenápadně vetře do přízně vyhlídnuté oběti a běda tomu, kdo ji zcela nekompromisně a hlavně včas neodkáže do patřičných mezí. Postupnými, dokonale promyšlenými kroky ho přesvědčí, že kromě její společnosti nic dalšího nemá smysl. Práce, koníčky ani záliby, přátelé, rodina, život….

To je jen několik důvodů, proč pečlivě zvažuji poměr zisku a rizik mého „přátelství“ s Depresí. Prozatím se mi daří za pomoci lehkých zbraní, jako je například fyzický pohyb, dostatek spánku a vědomí upřímného vděku za skutečná přátelství, uhájit mnou stanovené hranice vzájemného oťukávání se. Ale pokud, byť jen na okamžik, začnu pochybovat o smysluplnosti našeho „vztahu“, nebo na to budu opakovaně upozorněna svým okolím, po poradě se specialistou na zbraně nejtvrdšího kalibru bez sebemenšího zaváhání použiji zbraně nejúčinnější, neprávem posměšně nazývané „Pilulky štěstí“, tzn. antidepresiva. Vždyť postavit se Zlu – a Deprese rozhodně Zlo je! – určitě není projevem slabošství! Se Zlem je nutné bojovat, ale také je důležité v něm objevit něco dobrého. Jak jinak by potom mělo smysl?!