Strávil jsem v Novém Boru víc jak tři dny, pobyl jsem zde od pátečního večera 5.8. až do úterního rána 9.8., tedy i v době onoho inkriminovaného nedělního odpoledne, kdy skupinka Romů napadla hosty jednoho místního nonstopu. Během svého pobytu jsem navštívil několik novoborských restauračních zařízení včetně čínské restaurace či tureckého fastfoodu. Všude jsem měl tu možnost si v klidu vychutnat jídlo či pivo, aniž bych zde zažil náznaky nějakých výtržností či nepokojů.

V restauraci Bowling city – jak je trochu světácky nazýván místní podnik s bowlingovými drahami – jsem byl dokonce svědkem scény, kdy skupina holohlavých mužů přepustila své místo mladému romovi. Těžko říci, zdali šlo o příslušníky krajní pravice či naopak o zastánce původního punkového hnutí, kteří ve snaze uhájit svou původní tradici vůči svým samozvaným vizuálním bratřím opět začínají být v naší společnosti slyšet. Možná byl tento čin jen důsledkem nepsaných pravidel hry, jaká v tomto podniku mezi oběma subkulturami platí, třeba právě formou střídání stráží automatního kultu. (každou lichou hodinu bílí, sudou černí). Možná už prostě partičce holohlavých mužů došly peníze, možná si chtěli dopřát trochu zábavy při pohledu na nedokonalé gamblerské umění romského mladíka. Možností, jak danou situaci interpretovat je bezpočet, všechny ale nakonec ztroskotávají a pozbývají smyslu v tváří v tvář naší omezené znalosti jejího kulturního kódu. Musíme tak dát za pravdu slavnému americkému antropologovi Cliffordu Geertzovi, že bez skutečné znalosti kulturního kontextu, oné složité a zamotané „pavučiny významů“ je jakákoliv interpretace lidského jednání takřka nemožná.

Případ násilného útoku na hosty nonstopu se nám však, na rozdíl od výše popsané scény mírové koexistence, jeví mnohem čitelnější. Nabízí se zde tradiční sociologická interpretace, že vysoká nezaměstnanost a dlouhodobé problémy soužití většinové společnosti s romskou minoritou vedou k frustraci, jejímž následkem pak mohou být různé násilné a kriminální činy. Jenže právě tato „tradiční“ interpretace nyní výrazně selhává i ve Velké Británii, kdy tuto sociální logiku násilí vyvracejí například někteří teenageři ze slušně zajištěných středostavovských rodin podílející se na násilnostech s nemenším gustem, než jejich vrstevníci z chudších či imigrantských rodin. Současné dění nás zkrátka učí, že naše dosavadní makrosociální chápaní světa, které vidí za vším strukturální problémy třídního, rasového či národnostního charakteru, je již v dnešní neklidné době těžko udržitelné. To samozřejmě neznamená, že by odpovědné intelektuální a politické elity měly rezignovat na úsilí o prevenci těchto strukturálních problémů, tedy např. na snahu o udržení sociálního smírů, rovných příležitosti, co možná nejspravedlivějších ekonomických podmínek či na snahu potírat extremismus, rasismus či xenofobní nacionalismus.

Musejí se však smířit s tím, že vyrazí-li poté do ulic, rozhodně se zde nesetkají s přímými plody své odpovědné práce. Naopak se zde mohou setkat s něčím až hrůzně opačným, tak jako se to v nedávné době stalo odpovědným norským politikům v tváří v tvář Breivikově masakru. Tato zkušenost je samozřejmě frustrující jak pro politiky, kteří vzhledem k volební logice své práce potřebují okamžité výsledky, tak pro různé angažované intelektuály, kteří věří v univerzální sílu určitého mravního činu, pokud do toho člověk investuje své veškeré morální i intelektuální schopnosti. O tom se mohli letos v březnu přesvědčit i aktéři blokády pochodu extrémní pravice v Novém Bydžově, kteří – samozřejmě v dobré víře - svým počínáním situaci soužití ve městě spíše ještě více zkomplikovali, nežli vylepšili. Dobrá snaha pomoci rozmotat onu negativní „pavučinu významů“ nakonec vedla k tomu, že se tito lidé do této pavučiny sami zamotali. Jak se ale ze všeho poučit, aby se v Novém Boru neopakoval Nový Bydžov? Co můžeme tedy v nynější situaci dělat, nechceme-li jen netečně přihlížet novým společenským nepokojům, ale zároveň nechceme nepromyšlenými kroky přilévat olej do ohně?

Domnívám se, že jediné řešení je v Masarykovské drobné práci. Pokusit se rozplétat a číst tu zatím nečitelnou pavučinu významů známou Geertzovou metodou zhuštěného popisu, onoho zachycení rozvrstvené hierarchie významových struktur, v jejímž rámci dochází k produkci, vnímání a interpretování. K tomu nezbývá nic jiného než vyrazit do terénu, více zapojovat místní aktivní společenství a organizace a zejména spolupracovat s komunálními politiky, kteří co do vztahů i odpovědnosti mají k místním lidem nejblíže. Ať už jsou reprezentanti komunálních samospráv jacíkoliv, jsou to pouze oni, kdo vědí, které romské frakce jsou proti sobě znesvářené, které rodiny si nemohou zapomenout své křivdy, kteří lidé jsou skutečnými agresory a kteří jsou prostě jen zoufalí.

Takový dialog s místními spolu s drobným a dlouhodobým mapováním terénu jistě vyžaduje mnoho sil a času. Domnívám se však, že může být v posledku přínosný. Budeme-li parafrázovat název slavné práce Clifforda Geertze, pak jedině důsledná interpretace novoborských kultur, ať už té bílé či černé, sklářské či slévárenské, domácí či turistické aj. může vést ke skutečnému porozumění tomu, co se v tomto malebném městě děje.

PS: Ve stejný den, kdy došlo k onomu inkriminovanému incidentu, se o kus dál ve sklářské restauraci odehrála jiná, neméně napínavá bitva mezi českými velmistry šachové hry Navarou a Lázničkou. Druhý jmenovaný, ač jinak až druhý v žebříčku, celkem přesvědčivě zvítězil, což se podle odborníků stává výjimečně. Nebýt mačetového útoku, jistě by to byla v Novém Boru událost dne.

Vojtěch Tomášek
doktorand antropologie na FHS UK